Svatá noc, randálu moc!

11/12/2012  |  rubrika: Novinky  |  Vytisknout

Remedios je malé provinční městečko přibližně uprostřed Kuby, pyšnící se tím, že je jedním z prvních španělských měst v Novém světě. Dost málo na to, abychom se tam jen tak vypravili. Podstatný je čtyřiadvacátý prosinec každého roku. Ten den se zde koná slavnost las parrandas. Jindy mírumilovná obec se rozdělí pomyslnou hranicí na severní a jižní část, bojová linie rozpůlí i centrální náměstí José Mártího, kde se všechno semele. Obyvatelé se stávají členy soupeřících táborů Orlů a Kohoutů. Část týmu připravuje obří světelné poutače, druhá parta vyrábí gigantické alegorické vozy, trabajos de plaza. Antické sochy, třímetroví papoušci, bohyně ve fantaskních róbách, neuvěřitelné barevné kombinace a kreace snesou srovnání i s karnevalovým rejem v Rio de Janeiru. Zatímco brazilský karneval je světově proslulý, o tom maličkém v Remedios se zatím moc neví. Příprava vozů trvá stovky hodin, které obětují soutěžící jenom proto, aby porota rozhodla v jejich prospěch. „Tradice soupeření Kohoutů a Orlů trvá v našem městečku spoustu let, alespoň čtyřicet roků. Mě je sedmdesát šest a mé manželce osmdesát šest,“ galantně představil stařík svou paní, „Žijeme v Remedios od narození, tak to musíme vědět!“

Už od rána na zatím docela tichém náměstí pracují jeřábníci, montéři a elektrikáři, kterým jsme pro jejich neortodoxní přístup k bezpečnosti říkali dráteníci. Měli plné ruce práce, noc se kvapem blížila. Do uší bila neúprosná muzika, kolem tlačenice tisícovek lidí. Průvod se jako tlustý had vinul kolem náměstí, v jeho rozích zatím chlapíci s podivnými záblesky v oku rozestavěli široké roury. „Bude tu ohňostroj,“ říkali a my netušili, co se pod těmi slovy doopravdy skrývá.

„Jak dlouho jsme to připravovali? Dva měsíce. Jen počkejte, něco uvidíte! Jestli to je nebezpečné? No, asi není, nene tady určitě žádné riziko nehrozí.“ Dál už ale chlapík v klobouku nepokračoval. V jediné chvíli nebylo slyšet vlastního slova. Lidé v panice pobíhali sem a tam, snažili se najít nějaký úkryt. Během pár minut se náměstí zahalilo do kouřové clony, nebylo vidět dál než na dva, na tři metry.

Když naše záběry viděl jeden z českých válečných zpravodajů, řekl, že mu to připomíná manifestace a nepokoje v nebezpečných oblastech. „Omyl, příteli,“ uváděl jsem věci na pravou míru, „toto jsou naopak svátky míru a pokoje tak, jak si je představují Kubánci v městečku Remedios.“
Ohlušující rány, ďábelští ohněstrůjci pobíhali jako malé děti. Ale až v noci prý přijde skutečný bengálský oheň. Rum tekl proudem, doufali jsme, že alespoň někdo zůstane střízlivý.

Když jsme si mysleli, že ohnivá estráda skončila, přiběhli pyrotechnici, i když přesnější označení by bylo pyromani, ze soupeřícího týmu Orlů. Nesou jakési stoly s důmyslnou sestavou snad desítek tisíc rachejtlí.

„Teď jsme vyměnili týmy, teď to začne!“ vykřikovali a náměstí prožilo další pyrotechnickou smršť. Když se předvedli i Orlové, lidé se zvolna vrátili na náměstí a prodavači nabízeli jídlo a pití. Pro děti nějaký ten mls, kolotoče, šlapací autíčka a malý vláček. „To nebylo nic, počkejte na noc, to teprve bude oheň,“ škádlil jeden z týmu Kohoutů, svlečený do půli těla, na hrudi vytetovaného kohouta. “Nesmíme se opít, Mirku, nerad bych se probudil s vytetovaným ptákem na paži,” varoval jsem kumpána. Místo smaženého kapra s bramborovým salátem jsme povečeřeli kus pečeného selete. “Zlaté prasátko rozhodně neuvidíme,” shodli jsme se a se zamaštěnou pusou odpočítávali čas do začátku noční fiesty. Měli jsme alespoň čas v najít klidné místo na střeše jedné z okolních budov. Bezpečná pozorovatelna. A pak to začalo.

„To je masakr, neuvěřitelné, to je neuvěřitelné…,“ hulákali jsme si s Mirkem navzájem do ucha. “Dolů mě nikdo nedostane, tam jde o život,” vykřikoval jsem v euforii a věděl, že je jenom otázkou času, kdy se do kotle pod námi vydáme. Vrcholnou událostí festivalu je ohňostroj, místní artilleros, ohňostrůjci, předvedou na obloze dlouhou podívanou. Trvala pět a půl hodiny. Kohouti a Orlové se střídali v jednotlivých blocích, míchali nepředstavitelný koktejl z gejzírů barev a tisíců vybuchujících světlic. Zaplněné náměstí reagovalo tak, jako fotbaloví fanoušci ve vroucím kotli stadionu, jen se dramatický zápas odehrával na nebi. Vydařenou kombinaci oceňovali všichni, bez příslušnosti k vlajce. Výkřiky obdivu a nadšení nikdo nešetřil.

Jestli evropská unie nařizuje další a další bezpečnostní opatření pro své obyvatele, potom by se panevropští zákonodárci měli takovýchto oslav alespoň jednou v životě zúčastnit. Úřednický mozek by snad ani nezpracoval informaci, že se v takovém chaosu můžou lidé udržet ve zdraví.
Kolem desáté večer se do celého toho mumraje ještě přidaly alegorické vozy. Jednotlivé komponenty na světelných tabulích začaly předvádět svá kouzla. Během dalších dvou hodin byly sestavy zprovozněny naplno. Nezbývá, než vyseknout dráteníkům a konstruktérům poklonu. Normálně bych očekával, že světelnou show musí řídit počítač. Ne ovšem tady. Neuvěřitelná změť drátů vede k velkému válci, který jako obří hrací skříňka mechanicky spouští a spojuje jednotlivé elektrické obvody. Co na tom, že se všude kolem modře jiskřilo. „Když si dáme pozor, nic se nestane,“ odbyl nás jeden přiopilý konstruktér. Jeho asistent s amputovanou nohou pod kolenem ale jistoty nepřidal. Zda to byl následek minulé taškařice nám neřekl.
Kuba je pro cizince docela bezpečnou zemí, i těmi nejzapadlejšími ulicemi Havany jsme se vždy procházeli beze strachu v kteroukoliv denní i noční hodinu, což by se v mnoha městech světa rovnalo hazardu na hranici života a smrti. Ale ani revoluční morálkou se nepodařilo vymýtit obyčejnou zlodějinu. Lumpové a zlodějíčci jsou všude. V Remedios si nekalé živly daly na Štědrý den dostaveníčko. Jakmile se ke vchodu baru El Louvre v rohu náměstí přiblížil cizinec, začalo rojeníčko. El Louvre, to byla nejbližší občerstvovací stanice s chlazeným nealkem, takže těch pár turistů co sem přijelo, tudy muselo několikrát za večer projít. V širokých vstupních dveřích nastala najednou zácpa, bylo jedno, zda do baru vcházíte nebo z něj vycházíte. Jako naschvál jste se vždy srazili s někým, kdo měl přes zápěstí přehozený svetr, aby hbité prsty zůstaly skryty. „Jdu pro pití,“ z peněz v kapse jsem odpočítal právě tolik, kolik jsem na zaplacení potřeboval, zbytek předal Mirkovi. Peníze jsem svíral v dlani, dát si je do kapsy – to bych je mohl nenechavcům na náměstí rovnou rozdávat. Vyrazil jsem do jámy lvové a během chvíle jsem ve čtyřech kapsách kraťasů napočítal stejný počet šmátrající rukou.

„To není zlodějina, to je erotická masáž,“ chechtal se po jedné z „výprav“ Mirek. Jednu ruku šmátralku jen tak z plezíru pevně chytil, lump kterému patřila se snažil vysmeknout a arogantně vykřikoval: „Co si to dovoluješ, jsi teplouš nebo co…?” “Ta kapsa je v mých kalhotách,“ reagoval stoicky můj parťák, „kradeš, jdeme na policii..!” Zloděj se lekl a zmizel v prachu.

Vrhli jsme se do víru bujarého zápolení a narození Ježíška netradičně slavili tancem až do rána. Kolem druhé jsme se s pořadateli sbratřili do té míry, že Mirek hopsal po náměstí s velkým maskotem Kohoutů a já mával nad hlavou praporem Orlů za neustálého objímání a připíjení na věčné kamarádství a světový mír. Kolem třetí už jsme odpalovali dělbuchy a rachejtle spolu s místními. Když si všimli, že nás to taky chytlo, půjčovali si nás od odpaliště k odpališti a strkali nám do rukou podomácku udělané třaskaviny v papírových pytlících.

Většina lidí oka nezamhouřila, my si zdřímli slabou hodinu a půl. Když jsme se dopoledne na První svátek Vánoční zmátožili a konečně dostali do nějakého auta, ptal se Mirek řidiče, kdo nakonec vyhrál, koho porota vyhlásila jako nejlepšího? Kohouty nebo Orly? „Prosím? Vítěz? Víte, že ani nevím? Vždyť je to jedno! Hlavní je, že se lidi dobře bavili. A počkejte, co předvedou příští rok, to teprve bude fiesta!“

S neuvěřitelnou vzpomínkou na pyrotechnický sabat, se zjištěním, že gigantické alegorické vozy se nakonec daly do pohybu a skutečně přejely celé náměstí, jsme vyráželi zpět do Havany. Kuba, to není jenom nádherná muzika a komunistický absurdistán. Věřte nebo nevěřte, je také místem radosti a spontánního veselí.

 


facebook