Přechod Grónska

…aneb 600 km divočinou vlastní silou
květen 2010

Souhrnná zpráva o expedici.
Expedice z východu na západ Grónska. Šest členů výpravy – 4 Angličani, 1 Kanaďan a já. našli jsme se přes internet, protože jsem nenašel žádného Čecha, který by se ke mně přidal…
Šlapali jsme na lyžích, za zády dvoje sáně, žádní psi, žádné skútry. Ušli jsme přibližně 580km za 25 dní. Na začátku jsme měli každý batoh a dvoje sáně, celkem 85kg výbavy. Postupně, jak se pálil benzín a ujídaly potraviny, už to šlo lépe a lépe.
Podotýkám, že grónský ledovec, to je totální pustina, jakých je na světě už málo – snad ani uprostřed pouště Gobi jsem si nepřipadal jakoby na jiné planetě. V Gobi alespoň něco roste a žije. Ale tady je prostě bílo a absolutně žádné známky života. Když jsme měli jeden den nad hlavou možnost uvidět přelétávající hejno ptáků, bylo to pro nás téma k hovoru na další dva dny, fakt.:-)

Je naprosto strhující zažít to, že nejbližší lidé jsou od vás v deset kilometrů vzdáleném dopravním letadle nad hlavou, že je možné takovou pustinu a divočinu přejít po svých…v době supersilné letecké a automobilové dopravy, v době, kdy se na dlouhých chodbách hal instalují tzv.travelátory, jezdící chodníky, abychom náhodou neudělali nějaký krok navíc…

Předně – Díky moc všem za podporu – ať už tady na webu anebo na facebooku na mé adrese Petr Horký Piranhafilm. Cesta byla místy celkem drsná, kromě jiného jsme zakoušeli teploty od -40 po +20 stupňů atd. Denně jsme šlapali devět hodin bez jediné výjimky, naštěstí nikdy nebylo počasí tak zlé, abychom nedokázali sbalit sebe a stany a jít dál. Závěrečná etapa, kdy se sestupuje do nějakých 600m.n.m. znamenala skoro souvislý pochod ledovcovou vodou střídaný s překračováním trhlin…atd. Průměr denních ušlých vzdáleností byl od 12 do 35ti kilometrů v závislosti na terénu a kvalitě sněhu.

A ještě jedna věc – někteří se mě ptáte kdy bude knížka a kdy film – knížku z celé akce neplánuji, myslím si, že to nebyl tak veliký projekt, abych o tom psal knížku, filmík asi bude, ale patrně jenom další z řady „Kraťasů“, žádný velký „hrdinopis“.

postřehy k výbavě:
boty – když jsem si kvůli klukům kupoval kožené boty a namísto mých oblíbených Baffinů jsem měl jít v této „tradiční“ botě, měl jsem hlavu plnou starostí. Toto rozhodnutí jsem udělal pro to, abychom používali stejné vázání na lyžích a tím pádem abychom měli stejné náhradní díly. Nakonec se mi to velice vyplatilo, protože lyže, které jsem používal, měly několikrát převrtávané vázání a v místě otvorů se jedna z lyží zlomila. kdybych měl jiné vázání, musel bych složitě přemontovávat atd. – takhle jsem jenom vzal náhradní lyži a přezul jsem se. Musel jsem si jenom zvyknout na to, že jsem šlapal skoro celou cestu s každou lyží jinou. Tedy je to možné absolvovat i v kožených botách (alfa skarvet), i když si myslím, že například Sportiva by byly nejlepší. Vyplatilo se ale nadřadit unifikaci výbavy ve skupině vlastnímu komfortu. Ještě jedna poznámka, ale to je asi jasné – se svými botami jsem musel každou noc spát:-) abych je hřál. Jinak bych se ráno do na beton ztvrdlé kožené boty už asi neobul.

hůlky
– měl jsme vynikající hole od Rakušáků, materiál snad nějaký tvrzený titan hliník či co – perfektní, lehké, pevné – ale křehké! Dostal jsem je od Janinky k Vánocům a měl jsem je moc rád.:-) Vždycky na všech cestách snesly neuvěřitelné zatížení, ale tady jim začala zvonit hrana při sestupu přes trhliny a vodu. První hůlku jsem ztratil, když jsem zajel po pás do trhliny a využil hůlku jako páku, abych dál nesjížděl. Zachránila mě, ale lehce se ohnula. Tím tam vznikla nějaká trhlina a po pár kilometrech se ulomila, jako by byla z papíru. Druhou hůlku mi doslova přestřihnuly sáně. Jak jsme přelézali útesy ledu střídavě s vodními toky, oblečení v saních se nacucalo vodou a ztěžklo a při každém prudkém sestupu se na mě sáně řítily velikou rychlostí. Musel jsem je zastavovat, aby mi nezlomily nohu anebo nepoškodily achilovku atd. Při jedné takové prudké „jízdě“ přes útes jsem chtěl sáně zastavit hůlkou postavenou do cesty – jen to cinklo a byl jsem bez špičky. Tedy – oba případy byly poměrně neobvyklé, ale kolegové, kteří šlapali s těžšími kusy nakonec fungovali až do konce. Asi si koupím znovu ty stejné, co jsem měl, ale zkušenost je, že existují stavy, kdy i sebepevnější materiál odchází do věčných lovišť (no to je novina, já vím, no…) :)

batoh – jsem veliký vyznavač Cafinovy Gemmy a myslím, že jsem měl nejlepší batoh ze všech. Zatím mi opravdu nikdo na světě neukázal lepší batoh, než je Gemma.

prádlo – používám Klimatex a podle mě o hlavu převyšuje všechny své konkurenty. Bacha, sponzorovali mě na severní pól, tady už ne e. Nemám tedy nějaký obchodní zájem je chválit. Perfektní materiál, výborně izolují a na rozdíl od jinak taky výborné Moiry – nesmrdí…

spacák a teplá bunda na pauzy
– nepoužívám peří. Pro horolezce je asi peří ok, ale na dlouhodobou expozici v polárních mrazech to není obvykle nic moc. Proč: při dlouhodobém používání v mrazu dochází k tomu, že se na chloupcích peří udržuje vlhkost, kterou člověk vypotí a vydýchá. a po delší době (cca dva týdny a víc) se z peří začnou vytvářet sněhovo-ledové kouličky, které už nerozmrazíte a pochopitelně tím ztrácíte jinak dokonalé izolační vlastnosti peří. Takže já věřím v dnešní době už neskutečně vyladěným umělým vláknům. Mám spacák Red Fox (který například používají Rusové na severním pólu) a i v Grónsku jsem kolikrát spal jenom v trenkách anebo třeba jenom v jedné vrstvě oblečení! Bundu jsem měl taky z „umělé hmoty“ a nakonec to byla ona, která zachránila už dezorientovaného Grega s náběhem na těžké podchlazení…

jídlo – nakonec jsem vystačil jenom s cereálními tyčinkami a s instantní stravou v pytlících na zalití. Žádná slanina, žádná kořalka – když jsem slaninu zapomenul na Islandu a alkohol mi sebrali celníci tamtéž, myslel jsem, že to bude velký problém, ale šlo to zvládnout. Když člověk dodržuje základní energetické hodnoty na den, tělo to dá i bez proteinového prášku anebo slaniny – jsou to příjemné perličky, ale nejsou nezbytné. Klíčová věc – pitný režim. Když není ve vzduchu tak pekelná vlhkost jako na severním pólu, je lepší se potit, než se dehydrovat. Ještě před Grónskem bych tomuto názoru oponoval.

vázání – jsem zastáncem, patentu Erika Philipse, my jsme šli s klasickou Rotefelou. Měla jediný problém, že občas zamrzala. Jinak ale vše ok. Rozhodně bych nepoužíval americké vázání Berwin z šedého plastu, to je máslo, které má možná smysl používat na milion účelů, ale jako vázání zcela nevyhovující. Měl jsem ho v Grónsku v roce 2009 a sto padesát kilometrů jsem šlapal s ulomenou patou fixovanou jen provázkem a lankem…

pokud budete někdo něco chystat a budete mít pocit, že má smysl se se mnou o něčem pobavit, jsem k službám… :)

zatím zdravím
Petr

Součástí této expedice byl také POLÁRNICKÝ TRÉNINK V HARDANGERVIDDĚ v únoru 2010 – seznámení s týmem na přechod Grónska a zkouška fyzické i psychické odolnosti „v terénu“.

 


facebook