Ostrovní cestování

25/3/2012  |  rubrika: Novinky  |  Vytisknout

Ostrovní cestování

Pro začátek bych rád uvedl, že i když cestuji po celé Zeměkouli už skoro dvacet let, zdaleka nejsem odpůrcem života v naší zemi. Naopak, čím víc cestuji, tím víc to mám v České republice radši. Proto prosím následující článek nevnímejte jako trpké povzdechnutí si nad situací u nás, kdy probíhají podivné soudy a hádá se kdekdo s kdekým, ale spíš jako čerstvý vzduch, připomínku, že to opravdu může fungovat jinak – u nás…

Tichomoří – snad právě proto, že je to z Evropy příliš daleko, zní názvy jako Tahiti, Bora Bora nebo Tonga tak exoticky. Pokud se odtud vrátíte s bankovkami a mincemi, které si tu sami tisknou, sběratelé vám budou trhat ruce. Běžně se v této ostrovní zemičce platí novozéland-skými dolary, ale kromě toho můžete mít i zdejší třídolarovku s mořskou pannou jedoucí na žralokovi anebo pár mincí, opět s polynéskými motivy.
Vyrazíte z Nového Zélandu a vždycky po dvou hodinách letu už půjde pilot zase na přistání. A pokaždé jako byste se vydali do jiného světa. Já chci mluvit o první zastávce – o Cookových ostrovech.
Kamarád Neil ze Skotska centrálnímu ostrovu Rarotonga říkal Budík. Jednoduše proto, že jediný autobus, který tu zajišťuje dopravu, jel po tisíc let staré pobřežní cestě Ara Metua přesně hodinu. Takže je možné představit si, že jste na obrovském ciferníku hodin a autobus je jeho velká ručička. Přesně ve čtvrt jste v první čtvrti, v půl jste v polovině, a ve třičtvrtě víte bezpečně, že zpátky do hlavního města – spíš vesnice – to máte přesně patnáct minut. A zastávky? Na ty jsem se zeptal:
„Jak se dostanu nejlíp do správního centra, do městečka Avarua?
„Jeď autobusem doleva.“
„Doleva?“
„No, nejezdi doprava. To by ti trvalo o deset minut déle.“
„Jakým autobusem mám jet?“
„Až nějaký pojede, tak si mávni.“
Pravda, zastávky jsou na některých místech značené, ale nikdo si s tím nedělá hlavu. Stoupnete si k silnici chvíli předtím, než autobus-velká ručička dorazí a jednoduše mávnete. Řidič zastaví, místní se usmějí a dají se s vámi do řeči. Cizinec? A na jak dlouho tu jste? Na týden? To je dobře, spousta lidí je tady jenom dva tři dny a hned letí dál. Alespoň si to tady dobře prohlédnete.
Tak tak, spousta lidí si tady udělá jenom pomyslnou čárku, odškrtnou další zemi, kterou na-vštíví, a hned jedou dál. Nevěřím, že si u toho odpočinou. Plní jenom cestovatelské úkoly, které sami na sebe vymýšlejí i na dovolené. A přitom právě tady, na Cookových ostrovech, mě naučili, jak se má správně odpočívat. Tady to totiž jde.
„Který je můj pokoj?“ ptal jsem se Terezy, majitelky malého penzionku, kde jsem našel místo.
„Tady,“ máchla Tereza do prázdna – „koukni, kde se ti bude líbit a tam zůstaň.“
„A klíče ode dveří?“ ptal jsem se za dvacet minut, když jsem se ubytoval. Měl jsem s sebou spoustu techniky a nechtěl jsem riskovat, že mi nějaký zloděj „probere“ výbavu.
„Klíče? Na co?“
„Na zamykání, na co asi?“ Připadal jsem si, že mluvím s ufonem. Ale tehdy jsem nevěděl, že ten ufon jsem tady spíš já. Zamykat něco na Cookových ostrovech? Proboha proč? Proč bychom tady něco někomu kradli?
Nicméně Terezka se mnou nepolemizovala, vytáhla starou zásuvku plnou různě rezavých a opotřebovaných klíčů všech velikostí, odešla ke dveřím a začala zkoušet, který by se do mé-ho zámku hodil.
„Bude mi to chvilku trvat, ale do večera ho najdu,“ usmála se takovým tím úsměvem, jakým neodporujeme bláznům, když něco nesmyslného požadují.
Vzal jsem si kameru, plavky a ručník a vyšel na první procházku. Stačilo pár kroků a byl jsem u moře. Nikde ani živáčka, a tak jsem drahý přístroj položil stranou pod palmu a na chvilku se v tropickém horku šel schladit do vody. Byla tak teplá, že o nějakém „chlazení“ nemohla být ani řeč. Nasadil jsem si potápěčskou masku, odplaval kousek od pobřeží a žasnul nad nádherou korálových rybek, kterých byl kolem snad milion. Jako kdybych vlezl do obrovské-ho akvária – anebo do rybí polívky. Byl jsem tak paf, že jsem ztratil pojem o čase i směru, kterým plavu. Probralo mě až jemné bubnování do zad – spustil se hřejivý tropický déšť. Kamera! Vyděsil jsem se. Úplně jsem na ni zapomněl. Nadával jsem si do zapomnětlivých bláznů a navíc mě pohled na hodinky usvědčil v tom, že jsem plaval celé tři čtvrtě hodiny, aniž bych dával pozor, zda mi na břehu zloděj nesebere hlavní nástroj mé obživy. Rychle jsem plaval ke břehu – vyběhl k místu, kde ještě před necelou hodinou kamera ležela, a zaklel jsem. Byla fuč. A kolem ní stopy několika bosých nohou. Okamžitě jsem se vydal pohledem po stopách neznámých chodců – zlodějů a snad dva metry ode mne se mi usmívá do tváře suchý a čistý objektiv! Lidé, co šli kolem, nebyli zloději, kdepak! Uviděli, jak na drahý stroj prší, a tak jej poponesli pod mohutné listy, aby se s elektronikou nic nestalo. Začal jsem chápat, že tady se zlodějů asi doopravdy bát nemusím.
Vzal jsem si věci a pokračoval v první „výzkumné“ cestě. Asi o kilometr dál stál malý palmový přístřešek, kde tlustá paní s květinou za uchem prodávala čerstvě vymačkanou šťávu z tropického ovoce. Dal jsem si hned dva kelímky, abych zapil tu překvapivou zkušenost s ohleduplným neznámých chodcem.
Dopil jsem a uvědomil si, že peníze mám na pokoji! Tak z jednoho průšvihu se dostanu a hned další udělám! A začal jsem neobratně vysvětlovat, kde mám peněženku, že budu za chvilku zpátky a případně svoji kameru dám jako zástavu za peníze, které dlužím. Paní se na mě dobrácky a trošku nechápavě usmála: „Já jsem Margot a ty?“
„Petr. Zapomnětlivý a zmatený Petr.“ Představil jsem se.
„No tak, “ usmála se paní Margot, „Vezmi si ještě jeden kelímek s ananasovou šťávou, uklidni se a zítra mi nějaké peníze přineseš. Tady nejsi v Evropě, víš?“ a podávala mi další pití. Takže tato paní mě nikdy neviděla, zjistila, že nemám na zaplacení a nejen že mi věří, ona mi dokonce ještě dává další pití? Vydechl jsem a s potěšením přijal nabízený nápoj. „Tady se asi žije trochu jinak…“ zamumlal jsem pro sebe a zběsilý běh povinností natáčecího plánu se zpomalil.
Za pár dnů jsem už věděl, že se tady většina lidí zná, že si velice rychle zapamatují i jméno cizinců. Že se tady nezamykají auta, ba dokonce se ani nevytahují klíčky ze zapalování! Že není problém dát si někde jídlo na dluh – ale že také každý vyřčený slib platí. Pochopil jsem, že je možné dát se s kýmkoli do řeči třeba na ulici, a také že není nic špatného na tom, pokud někomu řeknu, že se nechci zrovna teď o ničem bavit. Naučil jsem se, že ráno, ještě než pořádně rozlepím oči a uvědomím si, kde to vlastně jsem, je nejlepší dojít volným krokem na zahradu a utrhnout několik čerstvých banánů, mučenky (tedy se s dovolením vytahuji, že jsem dohledal český název pro passion fruit, pronikavě kyselý a občerstvující plod latinsky zvaný passiflora) a karambolu a hodit je do mixéru. Navrch pár kousků ananasu a nejlepší snídaně snů je hotová. Zjistil jsem, že čas nedoběhnu, a tak není proč s ním soupeřit.
Začal jsem se učit správně loupat kokosový ořech, porcovat ananas a připravovat výborné nápoje ze šťáv ovoce. Pochopil jsem, promiňte mi tu romantiku, že nejzajímavější cesta na světě vede k duším a k srdcím lidí. A tuto cestu nejde nijak uspěchat, ta není o rychlosti ani o závodění. Ta je o klidu, pohodě, důvěře a naslouchání. Není ostuda v někom se zmýlit, je ostuda nezkusit mu uvěřit…
A jak to dopadlo s klíčem od mého pokoje? Tereza ho skutečně našla. Když jsem se večer vrátil, koukal na mě z klíčové dírky. Zkusil jsem s ním pootočit – nešlo to. Zámek byl tak zrezivělý a zasypaný prachem, že už dávno nefungoval. Tady se totiž zámky nepoužívají. Na co se zamykat před přáteli? Usmál jsem se a spal s otevřenými dveřmi. A spal jsem klidně a spokojeně.

 


facebook