Největší zabijáci Afriky

24/10/2011  |  rubrika: Novinky  |  Vytisknout

„Neboj, za chvilku je uvidíš živé“, usmál se Erik, když jsem znovu zklamaně protáhl obličej nad krokodýlími stopami v písčitém břehu. Už hodinu jsme spolu brázdili Zambezi tam a zpět a hledali život. V jižní Zambii jsem byl už třetí týden a od Viktoriiných vodopádů až sem měla tato řeka tisíce tváří.
„Krokodýla můžeš lovit několika způsoby. Jeden si stoupne na kraj lodi s puškou a druhý čeká vedle něj. Když uvidíme hledané zvíře, připlujeme co nejblíž. Jakmile se vystřelí, musí druhý okamžitě skočit do vody, střeleného krokodýla chytit a pevně obejmout kolem tlamy. Chytá ho proto, aby se raněný plaz nepotopil ke dnu, kde bychom jej pak v zakalené vodě nenašli. No a za tlamu ho chytá pro případ, že by krokouš ještě měl sílu bojovat. Ve vodě proti němu nemáš šanci – pokud má volné čelisti.“
„Jak potom oba dostanete na palubu?“
„To je jednoduché – ten, kdo skáče, má kolem pasu anebo kolem nohy uvázané lano a za to taháme. To víš, když svíráš ze všech sil ty zubaté čelisti, moc se ti nechce jednu ruku pouštět a dělat tempa,“ zasmál se Erik pro sebe a z měkké krabičky vydoloval další cigaretu. Kousky celofánu a alobalu, které při tom trhal, zcela bez zájmu házel do vody. Ekologická osvěta do jižní Zambie ještě nedorazila..
„A nějaký jiný postup?“
„Ten je jednodušší. Večer rozsvítíme tento reflektor,“ poklepal na plechovou rezavou parabolu „a ve vodě táhneme tento kanystr,“ v okolních mangrovech zarezonovaly jeho prsty na zcela pomačkané plechové kouli, kterou jsem doteď považoval za nevyhozený šrot. Krokodýl v noci loví, zakousne se do kanystru, rachot nás upozorní a my si toho lovce přitáhneme a k lodi. Mnohdy se nám podaří odtáhnout jej a na mělčinu. A tam mu jednoduše přiložím pušku k hlavě a zastřelím ho.“
Na jednu stranu jsem chápal, že se nikomu nechce při lovu krokodýlů riskovat život, ale tento postup mě vyloženě zklamal. Předcházející varianta alespoň trochu suplovala souboj muže a predátora, ale toto, to bylo bohapusté vraždění. Pánové si dokonce během lovu mohli na lodi popíjet a pojídat jak se jim chtělo, ani ostražitost nebyla nutná. Krokodýl se sám přihlásil, jak mu zuby rachotivě drtily plechový chuchvalec.
„Kolik jsi už takhle získal trofejí?“ Jestli sem nedorazily informace o tom, že znečišťovat si životodárnou řeku je blbost, asi sem ani neproniklo prohlášení, že neřízený lov krokodýlů je zakázaný. V duchu jsem tipoval: sto? Pět set postřílených plazů?
„Snad deset. Ale za trofeje to moc nepovažuji.“ „Nekecáš? Jestli to je tak snadné, jak jsi mi před chvílí tvrdil, proč bys měl tak málo úspěchů?“
Diskusi uťalo pozorné gesto rukou a pohled přišpendlený ke kořenům jednoho ze stromů na břehu. Motor zmlkl a setrvačností jsme se blížili ke kmeni stromu. Vlnky jen tiše šelestily o lodní boky, a čím jsme byli blíž, rozeznával jsem, že ten kmen má atypickou kresbu kůry a na bocích z něj čouhají nožičky. A vepředu z domnělého stromu lezly špičaté zuby. Dívali jsme se na dobře čtyřmetrového krokodýla. Dokonalá mašina ze zvířecí říše. Někdy v druhohorách se přírodě vývoj tohoto tvora podařilo dovést k dokonalosti a od té doby nebyl důvod cokoli měnit. Na jeho pra pra pra předky se možná stejně fascinovaně jako já teď, dívali i pralidé, kteří kdysi obývali jižní Afriku. A dnešní krokodýlí vnouček se od svých dědečků v podstatě neliší. Zvíře na vrcholu potravního řetězce téměř nemá soupeře, a proto je těžké říct, jestli jeho sebejistota má blíž k nezájmu, lenosti anebo k nadřazenosti. Okolní svět je krokodýlům ukradený. Oni si dělají, co chtějí a to už musí být, aby je něco vyrušilo: třeba člověk, který tak jako my připluje až na dva metry od něj. Dřímající chlapák se prudce otočil a nečekaně mrštně zmizel ve vodě. Tam se jeho pohyb zklidnil a několika mocnými máchnutími ocasu nám mizel proti proudu.
„Nelovím kvůli trofejím“ navázal lovec plynule na moji otázku. „nedělám to pro peníze. Jenom když mi vesničané řeknou. A můžu ti říct, že mě to vůbec nebaví.“
Tak teď jsem z toho měl v hlavě úplný zmatek. Ve vesnici mi řekli, že tady najdu nejlepšího lovce krokodýlů široko daleko. A tento chlapík nejen že není žádný dobrodruh Dundee z australského filmu, ale loví docela masňácky, chlastá u toho, na velký holý pupek mu padá popel z ledabyle kouřených cigaret a těch pár krokoušů, které má na svém kontě, ani nepovažuje za trofeje! Navíc loví jen, kdy mu řeknou vesničané. Proč? “Vesničané si objednávají uloveného krokodýla!? K čemu jim to je?“
„Chtějí mít alespoň co pohřbít. Poslyš, nevím, co ti o mě kdo řekl, ale mojí prací je provoz hospody a lovem si jenom přivydělávám. Když krokodýl někoho z vesnice sežere, snažím se toho zabijáka co nejrychleji najít a střelit. Z břicha mu pak vypáráme ostatky toho nešťastníka a jeho přátelé a příbuzní pak alespoň mají co dát do hrobu. Můžu tě ujistit, že to nikdy není příjemná záležitost“
Uff, to byla silná káva. Zkusil jsem se vžít do situace místních obyvatel a vůbec mě nebavila představa, že bych měl být neustále opatrný před drtivým útokem. Ani trošku se mi nezamlouvala ani ta varianta, že by byl sežrán někdo z mých blízkých a já se alespoň snažil sehnat jeho natrávené ostatky, abych se s nimi mohl navždy rozloučit. Brr, zlatá Vltava, Svratka nebo Ohře! Naše nejdravější štiky a sumci se o našince tak maximálně otřou ploutví. A kapr jak známo žužlá…
Naše projížďka pomalu končila. Erik zarejdoval proti proudu a vlny nás snesly přesně k dřevěnému molu. „Doma ti ukážu jednu fotku,“ dodal kapitán, když uvazoval plavidlo. V chatrči jsem si otevřel plechovku s pivem a než můj hostitel přišel také, měl jsem o čem přemýšlet. „Tady to je“ přerušil mě krokodýlobijec a napřahoval ke mně vybledlou fotku. Viděl jsem na ní mrtvolu obrovského krokodýla a podél něj sedělo vedle sebe dvanáct dětí. Srovnání velikostí působilo impozantně. „To je můj největší úlovek.“ Zabil tři lidi a pořád jsme ho nemohli najít. Když se nažere, je líný a málo pohyblivý, takže musíš vyrazit okamžitě. A vždycky když se něco přihodilo, byl jsem pryč a neměl čas. Až napotřetí to vyšlo.“ „Nikdy jsem si neuvědomil, že jsou krokodýli takoví zabijáci.“ „Rozhodně ne. Spíš to je něco jako auta u vás v Evropě. Občas se stane nehoda a někdo umře. U vás někoho přejede auto, u nás ho sežere krokodýl. Opravdovým zabijákem tady je někdo jiný. Z těch dětí, které vidíš na fotce, jsou živé už jen tři. Víš co je zabilo?“ Děsivá předtucha strašlivých smrtí v čelistech nějakého dalšího predátora mi zastavila představivost. „Raději nevím.“ „Aids, HIV“ Překvapeně jsme otevřel čelist. „No jo, kamaráde, v Africe už dávno nevyvolávají zvířata největší strach. Vrahy číslo jedna jsou nemoci. Malárie, Aids, HIV. A nejnebezpečnější živé organismy? To jsou mrňouskové jako moskyti a viry – přenášejí průjmy a další nakažlivé choroby. Kosí hlavně děti po tisících. Víš, co se u nás říká? Komár je malý tvor, ale dokáže pozabíjet tisíce silných lidí. Nikdy nepodceňuj soupeře.“ Zasmál se a toto přísloví mi dal jako dárek na rozloučenou…

K tomuto článku není zatím žádný komentář. Buďte první!

Přidat komentář

Kontrolní text
(*)
 
facebook