Návrat divokých koní

1/8/2012  |  rubrika: Novinky  |  Vytisknout

Návrat divokých koní – Převaláci na cestách

Když se ruský generál Převalský proháněl po Mongolských stepích a pouštích aby vytvářel jejich první mapy (a asi taky sbíral nějaké špionážní informace pro případnou ruskou expanzi), možná si myslel, že vstoupí do dějin jako důležitý voják a snad i jako významný cestovatel a zeměpisec. Ale že se jeho jméno nejvíce proslaví na poli zoologie, to asi nečekal. Prý se to odehrálo tak, že mu jednou Mongolové přinesli kůži z koně, jestli si ji prý nechce koupit. A pan generál, který koně velice dobře znal, okamžitě zpozorněl. Toto nebyla jen tak ledajaká kůže! Byla naprosto jiná od běžných koní domácích. Obchod tedy uzavřel a doma svůj „nákup“ ukázal svému příteli zoologu Poljakovovi s žádostí o přesné zaevidování a odborné popsání. Možné se tehdy i poškrábal za uchem a zamumlal si pod fousy: hrome, tak že by ty malé tečky, ta stáda plachých zvířat, co vždy zmizí na obzoru, že by to nebyly gazely? Mně se ty siluety i na dálku zdály nějaké podsadité…

Kdoví, možná to bylo jinak. Jisté ale je, že stáda divokých a robustních koní, kterých si pan Převalský všimnul jako první, patřily ke Gobi stejně neodmyslitelně jako písek a kamení. Po staletí tomu tak bylo. Ale jednoho dne vymřeli.
Sedím v ruské dodávce UAZ, které u nás přestaly jezdit už někdy v padesátých letech. V Mongolsku se prodávají do dneška. Hlavu jsem si mohl ukroutit, když mi náš řidič Bulzur předtím, než nastartoval, ukázal techničák s datem výroby 2010. Pak otočil klíčkem a prudkým manévrem vybral hluboký rigol a skoro šedesátkou se hnal po hrbolaté stepi. Hlavy se nám třesou všem, protože v tak divoké jízdě tělo nekoordinuje nikdo – kromě Mongola za volantem. Po levici mám kameramana Pavla Otevřela, s vyvalenýma očima se snaží chránit Nikona osmistovku, na který tady natáčíme pro pražskou zoologickou zahradu neobvyklý cestopis. Před námi je Petr Josek z Reuteru, Tereza Weissová z České rozvojové pomoci a konečně Martin Rusek a Evžen Janoušek z České televize. Tím nejdůležitějším z nás ale je kapitán Jiří Fedič, předvoj českého letectva, pilot, který bude pomáhat pilotům za kniplem české armádní casy přistát v gobijském Bulganu. Dosud tam na kamenitou ranvej podobné letadlo nepřistávalo. Řídící věž tam prý má výbavu, jakou trumfne kdejaký český aeroklub. Uvidíme, jak dávali piloti na cvičácích pozor, myslím si a dívám se na hodinky. Když odečtu časový posun, právě teď by se ve Kbelích měly nakládat bedny se čtyřmi klisnami koně převalského do letadla a ani ne za hodinu se armádní speciál vydá na dalekou cestu. Příběh našeho zvláštního cestopisu tím začne.

To, že pražská Zoo stála v osobě pana Kůse u záchrany „převaláků“ asi víte všichni. Taky asi všichni víte, že už loni se podařil transport čtyř koní do mongolské rezervace Hustain Nuruu. Ale nevím, kolik lidí ví, že pod vedením ředitele Miroslava Bobka pražská Zoo píše novou kapitolu své slávy. Nejen že úspěšnými odchovy zvyšuje populaci ohroženého druhu na světě, ale od loňského roku začala sama organizovat přímé transporty koní do volné přírody. Loňský povedený transport byl vůbec první, protože dřív se české koně dostávaly domů jen díky zahraničním transportům. Jedná se o tak složitou a náročnou akci, že pokud se to podruhé opět podaří bez fatálních komplikací, pražská zoo vstoupí na mezinárodní výsluní.

No, uvidíme. Zatím se po hodinách a hodinách prašného drncání fantastickou krajinou dostáváme do Bulganu. Ztraceného městečka kousek od čínských hranic. Tady by mělo letadlo se sympaticky mnohoznačnou přezdívkou „kasička“ za deset hodin přistát. Teď se sem stahují snad všechny náklaďáky, které v širokém dalekém okolí jsou (tedy čtyři), aby na svých korbách odvezly bedny s živým nákladem. Hlava mi jde kolem, když se od předsunutých pracovníků pražské zoo Lenky Bartůňkové a Jaroslava Šimka dozvídám, kolik se toho muselo během posledního roku nachystat a zorganizovat. Teď už se blížíme do finiše. Byl překročen bod, ze kterého není návratu. Máme zprávy, že letadlo je ve vzduchu, transportní bedny i s převalskými dámami na palubě, teď už není možné couvnout. „Co když se pokazí počasí?“ Ptám se navigátora Jirky. „To by bylo zlé. Tady se musí přistávat „na oči“, musí být vizuální kontakt s ranvejí. Nastoupil by jeden ze záložních plánů. Přisávalo by se na vzdálenějším letišti Chovd.“ „A celá trasa pozemního transportu by se musela změnit,“ dodává Jarda Šimek. „Co kdyby se některé z těch pochybně vyhlížejících aut porouchalo?“ ptám se Lenky Bartůňkové. „Opravit anebo sehnat ještě nějaké další. Jedno záložní auto máme a o skutečném technickém stavu se můžeme všichni jen dohadovat, dívá se starostlivě na staré náklaďáčky. Gambaatar, ředitel základny Takhin Taal v rezervaci Gobi B, kam náš letošní transport míří, mi opakovaně potvrdil, že toto jsou nejlepší auta i řidiči široko daleko. Ono jich tady totiž moc není…“ Realizační tým snad myslí na všechno, říkám si, když najednou přichází náměstek Jaroslav Šimek se špatnou zprávou: „Letadlo je na plánovaném mezipřistání v Kazani, ale ruští celníci se snad zbláznili. Nestačí jim „pasy“, které má každý kůň (lékařské zprávy, kontroly, karanténní potvrzení atd.), ale chtějí si vynutit jejich vypuštění z beden. To by byl konec. Převoz zrušen a mohlo by to vést až k usmrcení koní. Mirek Bobek se tam s nimi prý hádá a doslova brání transportní boxy vlastním tělem. Může to skončit buď tak, že nakonec letadlo nechají pokračovat, anebo nám zatknou ředitele… V Rusku je možné všechno.“ Ustaraně kroutí hlavou a sedá s Lenkou do gazíku, aby vyrazili předjednat odbavení na místní celnici. Problémy jsou od toho, aby se řešily a plán musí běžet dál děj se co děj. Až bude casa na zdejším letišti, piloti okamžitě vypnou celý stroj včetně klimatizace, aby se pak podařilo doletět na zpáteční cestě do Novosibirsku. Až tam totiž bude možné opět tankovat. Každá ušetřená kapka paliva je zásadní – ale letoun uprostřed pouště se bez klimatizace velmi rychle promění v pec. A nikdo by nechtěl koníky uvařit tak blízko vytouženého cíle! Proto bude potřeba co nejvíc urychlit celní procedury na místě. Nic není jednoduché, každý krok dlouhého scénáře je kritický.

No nic, natáčíme dál, věnujeme se naší práci. Podobně jako každý, i my máme svůj úkol, i my jsme jedno kolečko z celého složitého soukolí, které se jmenuje Návrat divokých koní 2012. Ačkoli jsem člověk celkem svéhlavý a nerad zapadám do nějakého systému, tady se bez řečí podřizuji. Ten projekt má smysl. A přiznávám se, že když na autech i na základně v rezervaci vidím české vlaječky, jsem hrdý na to, co tady naše země dělá.
Celý tým to v Kazani nakonec zvládl a už jsou zase ve vzduchu. Podplukovník Milan Laniak, který velí letu, v Kazani vystřídal posádku a podle mezinárodních regulí teď čerství vojáci míří k velkému finále. Knipl teď má v ruce velitel osobně. Po deseti hodinách letu by měli přistát na tom kamenitém oraništi, které si právě teď natáčíme. Před chvílí dorazili hasiči z Chovdu – bez nich by sem přistání nikdo nepovolil. Casa bude mít v nádržích tři a půl tuny paliva, které bude do poslední kapky potřebovat. Poslední minuty dlouhého čekání jsou pryč, nad obzorem už je vidět malá tečka. Jak se zvětšuje, sílí zvuk motorů. Počasí vypadá dobře, všichni lidé jsou na svých místech, letoun s českými výsostnými znaky „jde na finále“. Kolem se tísní snad desítka čumilů – kdoví, co se stane?

Dnes se zápis do mongolské černé kroniky psát nebude. Podvozek políbil prašnou ranvej, Gobi odpověděla mohutným oblakem prachu, ale kola dosedla pevně a s jistotou. Všechno vypadá tak samozřejmě, hladce. Letadlo už pojíždí ke stojánce a hned se otevírá zadní rampa. Podle pokynů místních úředníků nikdo nesmí ven, dokud se nevyřídí celní formality. Teď hrajeme o čas. Veškeré motory a přístroje se okamžitě vypínají, je nutné co nejrychleji dostat transportní boxy na korby aut, přikrýt je plstí a tu začít kropit vodou, aby se alespoň nějak suplovalo chlazení.
Vše je konečně hotovo, dlouhý konvoj se vydává na osmihodinovou cestu po silnicích a cestách. Z dvou set kilometrů jich je osmdesát po asfaltu, zbytek terénem. Předsunutá hlídka spolu s ředitelem rezervace Gambaatarem už dřív strávila celý den hledáním nejlepší cesty s nejmenším množstvím výmolů. Kde byly zmoly moc veliké, šla lopata do ruky a urovnávalo se. Metr po metru, všude, kde to bylo nutné.

Ale vše marno! Po dvaceti kilometrech jeden z náklaďáků vypovídá službu! Chlazení motoru prasklo, dnešní parno je asi na ruský uaz moc velké. Co teď? Jedna bedna se operativně přendává na korbu fungujícího auta vedle boxu, který tam měl zůstat osamocen. Péra zřetelně poklesnou, ale materiál drží. Hodina utekla jako nic, ale řada vozů už se opět dává do pohybu. „Nechci aby klisny strávily v bednách ani o minutu déle, než bude nezbytně nutné“ říká rezolutně, ale ustaraně veterinář, Roman Vodička, který má transport na starosti. Jedeme dál. Kolem se stmívá, pomalu nastupuje noc. Dalšímu autu vypovídají službu světla, což za dne nevadilo. Teď to ale chlapíci musí opravit. Dalších dvacet minut je fuč. Zpoždění narůstá. Roman spolu s Honzou Markem, kurátorem chovu kopytníků, obchází jeden box po druhém, z ruky dávají pít a přikrmují senem. Podle toho, jak vážně se tváří je jasné, že situace začíná být vážná. „Nepočkáme s vypouštěním koní raději až do rána?“ ptá se kdosi anglicky. „Ani o minutu dýl se v těch bednách trápit nebudou!“ Vykřiknou chovatel i veterinář skoro unisono. Nevadí, že to bylo spontánně česky. Všichni pochopili a sedají do aut. Jedeme dál.
Kolem půldruhé v noci se konečně blížíme k základně Takhin Taal. Koně v tu chvíli mají za sebou asi dvacet pět hodin pobytu v boxech a kompletní doprovodný tým včetně nás už stejnou dobu nonstop pracuje. Ale o lidi teď nejde. Náklaďáky pomalu couvají k rampě, která byla před několika dny přesně na míru připravena. Mongolové berou za postranní madla a ze všech sil nadzvedávají první box. Na boku má napsané jméno Xara. Pak se vykládá bedna s Anežkou, pak s Gretou a nakonec se noční Gobi dotýká bedna se jménem Spela.

Ředitel Bobek rozdělí úkoly, určuje kdo bude mít tu čest otevřít „převalačkám“ cestu k naprosté volnosti. Jeden z nich je i velitel letu, který se o úspěch celé mise výrazně zasloužil. Lidé jdou stranou, několik aut reflektory osvětluje prostor před námi. První zásuvná dvířka se otevírají a po krátkém zaváhání vyráží za svobodou Xara. Pak Anežka, po ní Greta. A nakonec Milan Laniak pouští Spelu. Ta se nedůvěřivě rozhlíží zpoza postranic svého prozatímního těsného bydliště, ale pak najednou, jakoby se rozhodla, vybíhá ven. Pár kroků a je z dosahu světel, krátce se otočí za námi a pak už stejně jako její kolegyně mizí ve tmě. Je to za námi. Tlak posledních hodin opadá, někteří ještě stojíme jako opaření a díváme se do tmy a zkoušíme, jestli někde nerozeznáme jejich obrysy. Světla aut se vypínají, zvedám zrak do nekonečného nebe. Taková krása je k vidění snad opravdu jen v Gobi. Každých pět minut tady člověk vidí padat hvězdu. Zrovna teď! Jste doma, děvčata. Mějte se k světu….

 


facebook