Na pohádky mě užije!

28/8/2013  |  rubrika: Novinky  |  Vytisknout

Každý má někde ukrytý alespoň malý sen, malou iluzi, ideál, naději v dobrý konec, v ono „žili šťastně až do smrti“. Každý na celém světě, mě to nevymluvíte. Nevěřím, že existuje člověk, který alespoň ve skrytu duše nemá rád pohádky. Pravda ale je, že každá země má pohádky jiné a jinak odráží místní zvyky. Nebaví mě otřepaný blábol, že Češi jsou hloupí Honzové, spíš bych akcentoval to, jak často naši pohádkoví hrdinové vyráží do světa na zkušenou. To jinde není!

V článku o dobrodružství v jednom z minulých čísel jsem nechal svůj telefon s výzvou, ať mi kdokoli napíše, jak to má s cestováním a vnímáním dobrodružství. Očekával jsem pět deset zpráv a namísto toho mě zaplavilo přes pět set esemesek, mailů a facebookových vzkazů. Páni! To byla nálož jako blázen a já jsem se úporně celý měsíc snažil na každý vzkaz odpovědět. (Komu jsem neodepsal, prosím omlouvám se, dělal jsem, co jsem mohl) Ještě že se konečně zavedly konstantní tarify, jinak by mě to moje fanfarónství přišlo pěkně draho! Díky moc za každou myšlenku a za každý vzkaz. Třeba Monika mi napsala, že začátky dobrodružství vidí už v pohádkách. Tak jsem se po této stopě vydal….

Přiznávám se otevřeně, že když se na konci Tří oříšků pro popelku všichni sejdou na nádvoří statku a zvolají „naše popelka“, sleduji Vladimíra Menšíka, jak v druhém plánu nic neříká a má červené oči, div nebrečí nad popelčiným štěstím, pokaždé mě to dojme. Pohádky mě baví. Smějte se mi, jak chcete, že jsem měkkota, ale prostě si nemůžu pomoct. Možná jsem dětina, protože dospělí by přece s pohádkami neměli ztrácet čas. Ale možná je to jinak.

Sledování pohádek různých zemí světa, je stejně dobrodružné, jako cesta na místo. Abych vás přesvědčil, začnu jednoduchým, doslova notorickým příměrem: Určitě znáte zfilmovanou pohádku Tři veteráni. Mám ji rád kromě jiného i proto, že se mi líbí její „cestovatelský“ rozměr, když dlouhý nos princezny Bosany putuje celou Evropou a Němci se ohrazují, ať k nim nikdo nestrká svůj frňák. Ale v dnešních souvislostech mám na mysli jinou pasáž ze stejného filmu. Vybavíte si tu scénu, kde Petr Čepek jako dragoun Bimbác brnká na harfičku a rekonstruuje válečnou situaci před bitvou? Říká něco v tom smyslu, jak „naše vojsko stálo tady a bylo nás málo, jen mí kamarádi, já a písař. Zatímco machometánů byla spousta. Pořvávali na nás a cenili zuby…“ V kolika jen pohádkách automaticky přijímáme, že se popisuje vojna s Turkem anebo boj proti mohamedánům, machometánům a jinak označeným příznivcům jiného náboženství. Dobové „expedice“ křížových výprav, což nebylo v podstatě nic jiného, než náboženské výboje, se objevují jako pozadí, na němž se odehrává děj našich pohádek. Jednou mě popadl takový zvláštní nápad a zeptal jsem se kamarádky Jasmíny, která je Turkyně. Zajímalo mě, jak vnímá fakt, že si u nás doma pouštíme pohádky, ve kterých jsou Turci jasně negativními hrdiny? Nehnula brvou a bez zaváhání mi v klidu odpověděla: „mě to nevadí, my zase máme pohádky, kde se řeší, jak někdo od nás byl ve válce s křesťanskými psy.“ Tyjo, to byla rána! Nějak jsem si do té doby neuvědomil, že pohádky nejsou nějaký etalon, který je pro celý svět stejný. Ale naopak, že pohádky ukazují, jak který národ žil, co kdy kde hrálo roli pro fungování země – a že tedy logicky jsou pohádky lokálním svědectvím v lokálních souvislostech.

Začal jsem se dívat na navštívené země v kontextu pohádek, podle toho, co je tam jiné a jak se na to asi cizinci dívají na návštěvě u nás doma. Už dřív jsem psal o tom, že my Češi jsme rituální vrazi ryb, a že takové rybí vánoční masakry, jaké každoročně převádíme na ulicích před Vánoci, prostě nikde jinde na světě neuvidíte. (Snad ještě v odlišném měřítku na Faerských ostrovech, kde se na ulicích jednou za rok svátečně zabíjejí velryby.) Navždycky si budu pamatovat anglicky mluvícího dokumentaristu, který mi jednou ve frontě na kapra vrazil kameru před obličej a zeptal se, co na ty potoky krve říkám? Ovládl jsem se, abych se nerozesmál a smrtelně vážně mu přímo do objektivu odvětil: „My Češi, když něco slavíme, tak vždycky teče krev.“ Kluk vytřeštil oči, poděkoval a poodběhl. A to už vůbec nemluvím o zabíjačkách, to je prostě soda. Nepřijde vám? Mě do jisté doby taky ne. Ale byl jsem před lety právě v Turecku v době našich Velikonoc. Zrovna tam měli svátky Kurban Bayram. To lidé podle toho, jak jsou bohatí, jak si to mohou dovolit, zabíjejí ovce, kozy anebo krávy klidně přímo na ulici a dělí se o maso na třetiny s příbuznými, s přáteli a s žebráky. Krve po chodníku, že by to sneslo i gumáky. Tehdy jsem se jednoho z mužů, který soustředěně boural poraženou krávu přímo na chodníku, zeptal, jestli mu to nepřipadá zvláštní. Nechápavě zavrtěl hlavou a zeptal se, co by mu mělo jako zvláštně připadat..? A přesně na sebe jsem si vzpomenul, když mě v zimě překvapil ten kluk britská dokumentaristická. Všechno, co tradičně děláme doma, všechno, o čem si v pohádkách povídáme, máme tendenci vnímat jako přirozené, jasné a automatické. A spousta věcí, které dělají jiní, popisujeme jako nenormální.

Seděl jsem u počítače a četl nějaký článek o tom, jak jsou lidé v Iránu nebo Iráku anebo snad v Afghánistánu – prostě v některé z těch jakože „nepřátelských“ zemích rigidní a posedlí náboženstvím. Jak třeba obyčejní lidé, když něco hledají, anebo si něco přejí, jak jen tak, přirozeně mezi řečí prý opakují Alláhovo jméno. Rozčilil jsem se. Co je toto za rigidnost!? To je přece naprosto normální! Určitě se na tom se mnou shodnete. Českou republiku rozhodně nepovažuji za oddanou náboženskou zemi. To ani náhodou. Ale stokrát denně slyším, jak někdo něco hledá, na něco vzpomíná a úplně přirozeně, bez přemýšlení opakuje křesťanskou „akustickou konstantu“ ježišmarjá, kam já jsem to jenom dal? Jéééžiš, kde prosím tě jste, kdo na vás má čekat? Ježiši Kriste, fakt to mám všechno sníst? No to je teda porce… Kdyby to chtěl nějaký islámský novinář ocitovat, budeme vypadat, jako by naše země byla hotový sbor kleriků…

Ale zpátky do dětského světa. V Mongolsku jsem viděl snad pětiletého kluka, jak hrdě a šťastně vedl koně a zaháněl stádo koz před soumrakem blíž k jurtě. Na jezeře Titicaca mě malý kluk z indiánského kmene Uros sebejistě převezl na totorovém voru. V Grónsku zase platí, že malé děti jsou vtělením a návratem našich předků na zem, a proto se rozhodně nesmí bít – předek by se mohl urazit a navždy z dítěte odejít. Na druhou stranu se ale už malým dětem nakládá určitá zodpovědnost a poměrně brzy se účastní domácích prací a rybolovu. U nás bychom možná měli tendence odsoudit to jako dětskou nucenou práci. Jakoby svět dětí a svět dospělých měly podle nějakých nepsaných civilizačních pravidel vypadat úplně jinak. Teď nehoruji pro dětské otroctví, ani netvrdím, že tam, kde děti nemají starosti, je všechno špatně. Spíš se jenom tak nesměle hlásím k tomu, aby světy dětí i dospělých měly něco společného. Alespoň jednu pohádku. Spokojeně až do smrti.

 


facebook