Krystalové oči Venezuely

5/3/2013  |  rubrika: Novinky  |  Vytisknout

Příběh nemusí být pozitivní – hlavně že je silný. Byl bych si přál, abych si na toto rčení vzpomenul v jiných souvislostech…

Marek Audy a Richard Bouda jsou parťáci, kteří už za roky společných cest a objevů vědí, že se na sebe mohou spolehnout. Proto když se mi před dvěma lety ozvali, že by chtěli, abych s nimi natáčel film o největší jeskyni světa (na jejímž objevu se podíleli), potěšilo mě to hned ze dvou důvodů – tihle chlapíci si vybírají, koho pozvou do party. A pak ta lokalita! Nemám nic proti Moravskému krasu a v dobách svých studií na brněnském na gymplu jsem tam s klukama jezdil snad každý druhý týden, ale stolové hory Tepui ve Venezuele, to byl můj sen už od dětství.

První Markův objev se jmenoval Krystalové oči a jednalo se o největší křemencovou jeskyni světa. Lokalita: asi nejslavnější Tepui se jménem Roraima. Druhý objev, to je ještě o jednu škálu větší Charles Brewer System. Ne náhodou se tam jeden z velkých podzemních sálů jmenuje Světlana podle Markovy manželky. Marek s Ríšou byli jedni z těch, kdo celý systém chodeb a dómů objevovali, zaměřovali a popisovali.

„Proč jet někam, kde jste už byli, proč jet někam, kde všechno znáte, kde je už všechno objevené a změřené?“ Zeptal jsem se, když ona krásná nabídka přišla poprvé. Ne, že bych nechtěl jet. Ale pokud mám slíbit, že budeme natáčet, měl bych garantovat výsledek. A opravdu – proč točit o něčem, co už kdekdo zná..? Marek se usmál a svým osobitým tónem pronesl: „Všechno ne“.

Asi půl roku jsme pak neměli čas o cestě mluvit a plánovat ji. Až najednou mi v počítači vyskočil mail: Rozhodli jsme se, že by to mělo být celé ve 3D. Sedneme do auta a přivezeme techniku, abys to viděl. A najednou oba stáli na parkovišti před studiem Pokrok a se střihačem Petrem Svobodou jsme se nevěřícně dívali na velmi slušné záběry. „Fajn, chlapi, proč ne, zkusme to. Ale co budeme točit?“ nenechal jsem své rýpavosti. „Jestli se nebojíš, tak bychom mohli zkusit najít pěší výstupovou trasu na stolovku, kde je jeskyně Brewerka. To je klasická prospektorská práce. Neprostupná džungle, prosekávání mačetou, brodění řek, které se nevypočitatelně rozvodňují. Převýšení skoro dva kilometry. Tepelný skok z tropické savany po vrchol hory – v případě úspěchu – kde bude klidně i pod deset stupňů.“ O tom snad každý malý kluk snil, když četl dobrodružné knížky! Srdce mi poskočilo až do krku a malý kluk ve mně zavýskal. „Jedem!“ Vyhrkl jsem.

Dvanáctého února tohoto roku jsme nastupovali do letadla. V Caracasu jsme zjistili, že nám nepřiletěly batohy. Bez nich se nedá vyrazit. Tři dny po příletu zdevalvoval místní bolívar o pětačtyřicet procent. Nezačalo to nejlíp. Cena letu malou Cessnou se patřičně zvedla. A bez pronajatého letadla se do indiánské vesnice Yunek nedostanete. A jen odtud se dá vyrazit do džungle, na úpatí „naší“ stolové hory. Dlouhé smlouvání, neustálé odklady. Ale tak to na podobných akcích prostě chodívá.

Konečně sedíme v malém letadle a vyrážíme. V Yuneku se domlouváme s indiány na pomoci alespoň pro první tři dny. Poslední pohodlný den. Koupeme se v řece, jejíž vodu můžeme rovnou pít. Přebalujeme věci a ráno vyrážíme rozpálenou savanou směrem k horám, které fantasticky rámují horizont. Za první den překonáváme tři řeky, vystoupáme o 600 výškových metrů a urážíme vzdálenost, původně plánovanou pro dva dny. Jakoby se všechno zlé obrátilo. Omyl.

Druhý den odpoledne Richard, zkušený cestovatel, který do podobných končin vyrazil už po osmé a s mačetou zachází jako já s propiskou, sekal dřevo. Napružený klacek mu vyrazil oko. Podle toho, že nevykřikl žádnou sprostou nadávku, jsme si mysleli, že se jen udeřil, že se nestalo nic důležitého. Až když se delší dobu nezvedal ze země, začali jsme se u jeho schouleného těla scházet. „Já jsem takovej vůl,“ ozývalo se zpoza semknutých rukou před obličejem. Když jsme uviděli, jak Ríšovi mezi spoustou krve vytéká z oka sklivec, přestali jsme se pochichtávat. Do té doby jsem netušil, jak je zranění oka závažná věc. A možná je dobře, že jsme to v danou chvíli asi nevěděli nikdo. Tím, že je oko párový orgán a je hned u mozku, je tu velké riziko infekce a jde „nejen“ o jedno oko, ale dokonce o celkovou šanci vidět. A v případě zlé infekce může jít i o život.
A my byli vysoko v obtížně prostupné džungli, dva dny normálního pochodu od nejbližší indiánské vesnice. Až tam bychom mohli usilovat o zprovoznění vysílačky k přivolání nějaké pomoci. Na mobilní síť zapomeňte a na internet taky… A před námi byl sportovec, chlap jako hora. S vyraženým okem. Bude schopen transportu? Budeme my schopni ho transportovat? A jak dlouho nám to bude trvat? Navíc v noci pršelo a řeky budou rozvodněné…

Po základní pomoci se Richard začal zvedat. „Dokud jsem trochu v šoku a necítím veškerou bolest, musím začít chodit.“ Nerozlučný parťák Marek ho už držel za ruku a pomáhal mu. Všem bylo jasné, že je to drsné, ale také je to jediná naděje na záchranu. Tady nejde o dny, ale o hodiny. Musíme k doktorovi. Sbalili jsme se a vyrazili zpět. Dva vpředu prosekávali cestu, kterou jsme včera doslova prolézali. Marek a já jsme se střídali ve vedení Richarda, který byl mátožný bolestí a téměř neviděl ani na jedno oko. Marně jsem vzpomínal na táborové bojovky z dětství, kdy nám vedoucí při noční hře podobnou situaci simulovali. Toto bylo bohužel naostro. Tentam byl původní objevitelský plán. Mnohem důležitější bylo vrátit se.
Nebudu nic prodlužovat a dělat z naší zápletky větší drama, realita si stačila sama. Za neuvěřitelných 12 hodin pochodu se zraněný hromotluk za naší asistence dostal do Yuneku. Asi do smrti nezapomenu na pohled, když se sám, poslepu, držící se lana, probíjel přes rozvodněnou řeku. To bylo jedno z míst, kde jsme mu nikdo pomoci nemohli. Obdivuhodný výkon. Ale hned druhý den jsme zjistili, že ještě nemáme vyhráno. Vysílačka jela celé dopoledne, indiáni se obětavě střídali u vyvolávání. Ale žádná dobrá zpráva, žádné letadlo jsme nedokázali přivolat.

Až odpoledne kolem náhodou malé letadélko letělo. A náhodou si pilot naladil frekvenci „naší“ vysílačky. A naštěstí to byl chlap, který se rozhodl přistát. Z kabiny vystoupil zavalitý voják a pilot, takový „zagroškudla“. Posmutněli jsme – tam se čtyři a ještě s batohy určitě nevlezeme. Dohromady máme jen tisíc dolarů. To na zaplacení letu také není žádné velké terno. Sice to představuje v podstatě celoroční venezuelský plat, ale za jeden takový let se běžně platí i víc. Pilot na nás hleděl snad ještě zachmuřeněji, než my na něj. „Jste v nouzi. Mohu vás vzít ale jen do Santa Eleny, váš cíl, Ciudad Bolívar, bohužel nejsem schopen dosáhnout. Zvažte, jestli to chcete.“ Nebylo o čem přemýšlet. Musíme letět kamkoli blíž k civilizaci. „Ale asi se do letadla vlezete jen dva.“ Opět nebylo co řešit. Jen jsme smutně utrousili, že tím pádem ale vůbec netušíme, jak se odtud dostanou ti co zůstanou, protože hotovost na další let už nemáme. A tady se “hraje“ jenom na bankovky. S kreditní kartou si můžeme tak možná zahrát pokr anebo black jack. Spíš Černého Petra. No nic, uvidíme. Začali jsme nosit všechny svoje batohy a pilot mezitím – dřív než uviděl, kolik toho máme – zmínil, že by nás zkusil naložit všechny. „Vámos a ver.“ Když ale viděl, jak roste hromada lan, stanů a další výbavy, jen zachmuřeně opakoval „mucho, mucho…“ Ale soustředěně začal rozmisťovat zavazadla i nás. Nakonec jsme v malé kabině seděli všichni. Šest dospělých chlapů a všude kolem batohy. Na klíně, pod nohama, za zády.

Pilot si pevně utáhl bezpečnostní pásy. Zavrtěl se na sedadle, jako pes než usne, a pak ještě baseballovou čepici otočil kšiltem dozadu. Nahodil motor, vrtule se roztočila a stroj zařval. Dvakrát jsme se zatočili na místě, snad aby stouply otáčky, a pak už jsme se začali šinout polní cestou, která tady představuje neschválenou letištní dráhu. Když tato polní cesta končila, letadélko se pomalounku zvedlo nad okolní stébla trávy. Pak nad okolní keře a nakonec i nad stromy blízkého lesa.

Bylo to dlouhých pětačtyřicet minut ve vzduchu. Doma jsem si pak vyhledal, že letoun byl zhruba o 300 kg přetížený. Nejsem pilot a možná je dobře, že nevím, co to pro letové vlastnosti šestimístného Skyhawku znamenalo.
Po přistání v Santa Eleně jsme vyhledali pilota, který se už už měl k odchodu. Podávali jsme mu kýžených tisíc dolarů. Chlapík nehnul ani brvou. Podal nám ruku a řekl: „Byli jste v nouzi. Nechci ani dolar.“ Než jsme stihli cokoli říct, odešel. Člověk potkává velikány kolem sebe a ani si to neuvědomí, pokud je nerozezná dokud je nepozná, řekl jsem si v šoku. Ještě teď toho chlapa obdivuji.

Místní lidé se nám snaží co nejvíc pomoci. Konečně jedeme k doktorovi! V nemocnici nás ochotně berou hned na řadu. Přichází mladý lékař. Když si poslechne, co všechno má náš pacient za sebou, bez toho, že by byl zfetovaný nějakým výjimečným tlumičem, nevěřícně a obdivně kroutí hlavou. Pak se omluví za bolest, kterou bude působit. Sundá provizorní obvaz a opatrně rozevře oko. Chvíli se dívá na napuchlou ránu. Pak dá ruce dolů a já si říkám, že je teď snad poprvé a na pár vteřin dobře že Ríša nic nevidí. Doktor poodešel o pár kroků stranou zrychleně mrkal a několikrát se zhluboka nadechl. Udělalo se mu šoufl! „Co máme dělat? Máme zprávy z Evropy, že rána musí být vydezinfikovaná!“ „Toto musí vidět specialista.“ Odpovídá lékař. „A můžeme provést nějakou dezinfekci? Anebo můžete to udělat vy?“ „Nevím. Omlouvám se, ale nechci vašemu příteli ještě víc ublížit. Jeďte dál k odborníkům. Do Caracasu.“

Jakoby naše putování nemělo mít konce! Ještě celý den trvalo, než se Marek s Richardem dostali v Caracasu do letadla a nakonec to časově vyšlo tak, že cesta do Evropy byla nejlogičtější řešením. Hned po příletu domů následovala první operace. Sestřičky si na jeho kartu namalovaly palmu, aby toho dobrodruha dokázaly na první pohled odlišit. První operace znamenala, že oko bude zachráněno. Ne ale zrak pravého oka. „Řekli mi, že nebudu mít protézu. A nejbližší týdny ukážou, jestli se podaří zachránit zbytky zraku, abych měl prostorové vidění,“ řekl mi náš marod, když jsem se o dva týdny později vrátil z Jižní Ameriky i já a moje první cesta vedla k parťákům, co se nuceně vraceli dřív. Hodně mě zabolela představa, že by jeden z hlavních tvůrců výpravy neměl vidět výsledný 3D efekt. „Poslechni, Ríšo, nechci tě naštvat, ale myslíš, že by ses na stolové hory ještě někdy vypravil? Nechci, aby ten film skončil takhle smutně, rád bych se tam s tebou ještě jednou vydal.“ „To víš, že ano. Uvidíme, co doktoři a pak začneme plánovat další cestu. Ta výstupová trasa tam někde být musí…“

P.S.: V současné době je Richard v péči českých specialistů a zatím není jasné, jestli na pravé oko ještě někdy uvidí. Má pohmožděnou rohovku a posunutou čočku. Oční nerv je zatím stále zalitý krví. Ale ještě nejsme u konce léčby a naděje umírá poslední. Představuji si, jak všichni společně jedeme zpět do divoké džungle. Dotáčíme třidéčkový film a Richard vidí na obě oči. Vidí prostorově. Vím, že to teď není jisté a asi by si na to nikdo nevsadil. Ale já tomu věřím. Povede se to. Fakt.

Víc fotek z celé výpravy na Facebooku Petr Horký Piranhafilm.

 


facebook