Kréta podle Dimitrise

15/10/2013  |  rubrika: Novinky  |  Vytisknout

Pár dnů před odjezdem na Krétu jsem si pustil černobílý film Řek Zorba s Anthony Quinnem v hlavní roli. Trošku zalitoval, že takový ostrov už nikdy nepotkám, že ta doba je nenávratně pryč. Jak moc jsem se mýlil! Na Krétě dodnes platí spousta starých pravidel včetně vraždy ze msty!

Třikrát, třikrát jsem byl na Krétě. Až letos jsem snad poprvé poodkryl roušku toho, jak se na tomto ostrově doopravdy žije. Nenapadá mě jiné tak propálené letovisko, kam jezdí statisíce lidí, kde by život místních lidí byl tak na hony vzdálen obrázku, který se nabízí turistům! Úkol zněl jasně: za jediný týden natočit s kameramanem Tomášem Schäfferem a s hercem Miroslavem Donutilem jeden díl z populárního cyklu České televize Na cestě. Kdo někdy něco natáčel, ví, že to bylo zadání pekelné. Příliš málo času. Ještě než jsem na nabídku kývnul, obeslal jsem všechny své známé včetně přátel na facebooku, zda někdo nemá kontakty na Kréťany. Věděl jsem, že bez pomoci místních nemáme šanci. Odpovědi mě nadchly, netušil jsem, kolik lidí z mého okolí má Krétu osudově zapsanou do života. Světoběžnice Zuzka, její kamarádka Soňa a další a další. Zpětně díky moc za pomoc i za ochotu – našli jsme Dimitrise, místního rodáka, který se uvolil, že nám věnuje týden svého času.

Hned po prvním setkání jsem měl o čem přemýšlet. Dimitris nechtěl peníze. Chtěl naše slovo, že jsme nepřijeli cíleně poškozovat Krétu a Řecko. Když jsme si podali ruce, byl kontrakt uzavřen. Do dneška přemýšlím, jestli bych někoho podobného našel u nás doma… Ani za sebe nemůžu dát ruku do ohně, že bych chtěl dělat týden zdarma asistenta řeckému televiznímu štábu jen pro to, abych naší zemi pomohl k lepší pověsti ve světě… A to se počítám mezi milovníky České republiky.

Bydleli jsme v Malii. Kdo tam nebyl, neví. Pro mě to je brána do pekla. Ulice plné barů, kde kolem půlnoci večer teprve graduje a na ulici uvidíte všechno – přes rvačky, sex, pokuřování marihuanových cigaret až po opilé puberťáky na čtyřkolkách a opilé puberťačky, jak jinou svoji pod obraz zpitou kamarádku táhnou po vzoru zraněného vojáka na hotel. Dvě souvislé čáry dělají stopy a slečna bude asi ráno s bolehlavem přemýšlet, jak si mohla špičky svých lodiček za jediný večer odřít naskrz. „Toto je tvář Kréty, kterou nám budeš taky ukazovat, Dimitrisi?“ zeptal jsem se škodolibě. „Ne, toto je škaredá tvář mého ostrova, jak ji vytvářejí cizinci. Jdi mezi ně a zeptej se, odkud jsou. Řeka ani Kréťana mezi nimi nenajdeš. Že sem takhle rodiče z jiných zemí pouští svoje děti, to už já bohužel neovlivním. Skutečnou Krétu musíš hledat jinde.“

Jedeme se podívat na Spinalongu, malinký ostrůvek na východě. Bylo by to malebné místo, nebýt toho, že tu dlouhá léta byla kolonie malomocných. Dokonce když za druhé světové války Němci krvavě okupovali ostrov, toto místo nechali netknuté. (pokud Vás zajímá víc, přečtěte si „Nejtvrdší pravidla platí na severu Řecka, ale i seveřan se zarazí, když mluvíme o tradicích my. Kréta, to není Řecko, kamaráde. Naše dějiny, to je nelítostné čtení.“ Pravda, invaze v druhé světové válce se zapsala do dějin válečnictví jako první pokus o kompletní obsazení území jen ze vzduchu. Neúspěšný pokus. Tisíce mladých Německých parašutistů bylo postříleno jako slepice na dvoře, když viseli na lanech svých padáků a bezmocně klesali čistým nebem jako ve výkladní skříni. Na náhrobních kamenech mají skoro stejný rok narození, všem bylo kolem dvaceti. Můžete si je zkusit přepočítat na vojenském hřbitově. Pokud ho ale najdete, protože starousedlíci k tomuto místu dodnes neradi ukazují cestu. Mají důvod. Hitler se za houževnatou obranu domorodců „odměnil“ vyvražďováním stále odolávajících vesnic. Smutný příběh Lidic, Ležáků či Leštiny tu považují za denní chleba okupace…

Dimitris nás vzal do vesnic, například do vísky zvané Ethia. Žádný zapadlý výběžek souše, ale slabá půlhodinka jízdy od hlavního města Herakleion. Dnes tu bude slavnost. Dosud největší svého druhu. Slaví se sté výročí sjednocení Kréty s Řeckem, a tak se sjeli rodáci, kteří žijí v jiných koutech světa. Přijely národopisné soubory i z Austrálie a Nového Zélandu. Velké fotbalové hřiště se proměnilo v gigantickou taneční plochu. Když procházíme s kamerou mezi řadami mužů, co společně tancují tradiční figury, které tak proslavil právě filmový Řek Zorba, běhá mi mráz po zádech. Do druhé hodiny ranní se střídal jeden hudební a taneční soubor za druhým. Samozřejmě, že to nebylo všechno. „Pojedete s námi, ne?“ Ani jsme se s Tomášem nestihli navzájem zeptat, jestli zrušíme další noc a pojedeme dál téměř beze spánku a už jsme byli na kopci ve veliké hospodě, kde se bohatě jedlo, pilo a hlavně –hrálo a tancovalo. Všichni spolu, jakési veliké jam session krétské národní hudby a tance. V půl páté jsme sebrali sílu, abychom se vymotali z té smršti energie k autu a vydali se na hodinovou cestu do hotelu, do Malie, kde jsme druhý den od devíti začali počítat další hodiny pobytu v „zemi za zrcadlem“.

Dimitris vypadal unaveně, ale na jakoukoli otázku a požadavek odpovídal sveřepě: Jsem připraven celý týden nespat, abych vám svůj domov ukázal tak, že pochopíte, v čem se tolik průvodců plete.

Točili jsme s místními včelaři, chovateli koní, s lidmi, co si dodneška vydělávají chovem zvířat a zemědělstvím. Potkali jsme se s mladou kořenářkou Marií, která znala snad každý stonek a nemoc, kterou tím vyléčí, účastnili jsme se lidových i náboženských oslav, kde jsme nepotkali jediného cizince.

Občas během jízdy autem jsem našeho hrdého průvodce schválně popichoval vyprávěním o Albánii, kam jsem s Mirkem Náplavou pět let jezdil, než jsme natočili film a napsali knížku Albánie – kráska se špatnou pověstí. Když jsem popisoval, jak jsme šlapali po stopách albánské krevní msty, už to nevydržel: „A to si myslíš, že tady snad všechno řídí soudy a policie? Skutečné problémy si lidi vyřeší sami!“ „Chceš mi snad tvrdit, že se tady, v nějaké zapadlé části ještě lidi na oplátku zabíjejí? To snad ne?“ „Divil by ses. Veřejná čísla říkají, že šest vražd ročně je tady zabití z pomsty! A to nikdo neví, kolik se vydává za nešťastnou náhodu.“ Kroutím hlavou, že se mi tomu přece jen nechce věřit, „v místě, kam jezdí statisíce lidí z celé Evropy za koupáním?“ „Počkej, domluvím ti setkání!“ sahá Dimitris po telefonu a už využívá dalšího rysu zdejšího života: všichni se tu víceméně znají, a proto vždycky jde najít někoho, kdo zná toho, koho hledám. Za chvíli vítězoslavně přikyvuje hlavou a už otáčíme volant do hlavního města. „Někoho ti představím!“

Potkali jsme spisovatele Dimitrise Guritakise, který se problematice krevní msty na Krétě věnuje už roky. Vyprávěl nám o tragických příbězích rodin, které se nakonec úplně vyhladily, popisoval, jak místní po skončení německé okupace sami pozabíjeli každého, kdo kolaboroval.

Uběhl týden, kdy jsme naspali průměrně čtyři hodiny. Jsem totálně utahaný ale také fascinovaný barvitostí a exotičností Kréty. Netušil jsem, jak je to nádherný ostrov s bohatou kulturou a hrdými obyvateli. Do odletu letadla zbývá jen pár hodin a sám ani nevím, jestli jsem víc smutný, že ten nádherný kolotoč zážitků bude u konce anebo naopak šťastný, že se konečně vyspím, že konečně poleví to neuvěřitelné tempo, které mi nedovolí na chvíli polevit v pozornosti. Dimitirs ví, kolikrát jsem s obdivem citoval Nikose Kazantzakise, jednoho z nejslavnějších místních rodáků. Ať se jednalo o už zmiňovaného Řeka Zorbu (jen když krásná žena spí sama, jen to je skutečná ostuda pro všechny muže světa!) anebo Poslední pokušení Krista (Hlavním zdrojem všech mých radostí a útrap je již od mých dětských let nekonečný, nelítostný souboj ducha a těla, a moje duše je arénou, kde se tito dva soupeři střetli a utkali.”) – další ze skvostných knih, podle kterých vznikly skvostné filmy! Jako překvapení proto ještě jedeme k hrobu slavného spisovatele. Náš průvodce, a po těch zběsilých dnech už i přítel, vytahuje tři piva a o hranu náhrobního kamene je otevírá. Připíjíme si a rozpité lahve po vzoru místního stavíme na trávu hrobu. „Nezlobil by se na nás?“ váhám s tím, abych i svoji sklenici postavil na místo zaslouženého odpočinku toho bouřliváka. „Neboj, nezlobil. Potěšilo by ho to.“ Říká Dimitris tím plachým neústupným i hrdým hlasem, jakým všichni pravověrní domorodci mluví o všem, co patří k jejich domovině. Čas se zastavil, jakoby i letadla těsně před přistáním najednou zůstala viset za křídla, jako manticory ve sbírce bláznivého biologa. Vím, že se sem musím vrátit. Mlčky si dopřávám další lok, a když prázdnou láhev odkapávám do trávy, padne mi zrak na nápis na náhrobním kameni: „Nevěřím v nic, v nic nedoufám, nic neočekávám. Jsem svobodný.“ Nikos Kazatzakis.

 


facebook