Úvodní stránka  ›  Novinky  ›  Kdo chce letět musí skočit!

Kdo chce letět musí skočit!

Kdo chce letět, musí skočit!

„Svět se mění a každý den je to k horšímu. S každým dalším turistou je moje země, moje domovina o něco více zničená, zubožená.“ Říkal starý pan Wittmer, když jsme se spolu bavili na Galapágách. Pikantní na celém povídání bylo, že jsme zrovna seděli na palubě jedné z jeho dvou luxusních plachetnic pro turisty. Takže on sám se na tom „ničení“ své země podílí velice aktivně. A nejen to, díky turismu se stal milionářem, krásně si žije, mnohem lépe, než před lety, kdy byly Galapágy panensky čisté a nedotčené – ale taky velmi chudé a opuštěné. Pan Wittmer není jen tak někdo. Když na tichomořské souostroví kvůli výzkumům dorazil v roce 1953 světově proslulý Thor Heyerdahl, právě se starým panem Wittmerem, otcem dnešního rejdaře, hovořil. Wittmer senior byl slavnému Norovi průvodcem. A tím doslova odstartoval vlnu pozornosti, která se vzedmula po celém světě až k dnešku, kdy je zavedena kvóta šedesáti tisíc turistů ročně, kteří sem smějí dorazit. Víc ani noha. Zaregistrovali jste se pozdě? Vaše cestovní agentura včas nepotvrdila rezervaci? Smůla! Zkuste to za rok.

Druhým důsledkem této „turistické tsunami“ je fakt, že každý rok je tu ubytování i kajuta na lodi dražší a dražší. Kdoví, co si o proměnách Galapág myslí Osamělý Jiří (Solitario George), poslední exemplář jednoho z druhů obřích želv, které na Galapágách žijí. Starají se o něj v Darwinově přírodovědeckém centru nedaleko Porto Ayora a život má jako v bavlnce. Podle přírodovědců je starý asi sto let, ale nikdo to neví přesně. Samotář Jirka tedy možná pamatuje ještě pana Darwina, když coby mladý přírodovědec dorazil na lodi Beagle ke zdejším břehům a začal shromažďovat první podklady pro slavnou Evoluční teorii. Teorii o vývoji…

Vždycky mě to fascinuje, ten genius loci, duch, historie místa, na které dorazím. Vždycky se snažím dohledat stopy velkolepé minulosti a kousek si jí ve vzpomínkách přivézt domů. Takhle už navždy budu pod prsty cítit například hrubost soch MOAI na Velikonočním ostrově, zvláštní strukturu záhadného „nerezavějícího“ sloupu Qatab Minar v Indii, těsné spáry mezi přesně doléhajícími kameny ve zdech Machu Picchu v Peru anebo ocel válečného děla, které dodnes zůstalo na Špicberkách. Těch míst je hodně a rád se těmito vzpomínkami pochlubím. Ale to je – nerad přiznávám – sobecké. Byl bych nejraději, kdyby se kolem nic neměnilo. Rozčilují mě hotely na Velikonočním ostrově, luxusní ubytování na horském vrcholu hned u legendární incké pevnosti i plot kolem „dänikenovského ufounského“ sloupu v Dillí. Ale přece kvůli mým představám nemůže celý svět zůstat ustrnulý ve vývoji! Sám za sebe jsem například moc rád, že jsme se za dvacet let od revoluce posunuli dál. Že to u nás nevypadá jak v šedivém komunismu. Přesně si pamatuji, jak tehdy, v pravěkém roce 1989, cizinci dokola opakovali, ať zůstaneme stejní, ať svoji zemi nezměníme a neuděláme z ní jednoduše další bohatý evropský stát. Ale já měl tehdy naprosto jasno, jak bych chtěl, aby to vypadalo. Jak jsem se chtěl mít. Stejné právo na rozvoj přece mají všichni na celém světě.

Před pár dny jsem se vrátil z Albánie. Poprvé jsem tam byl před šesti lety, kdy to byla divoká nespoutaná země, příroda měla nad auty vždycky navrch. Dneska už údolími vedou čtyřproudé dálnice, po kterých si to auťáky úspěšných Albánců sviští, ani nezadrncají. Ubývá kamenitých silniček, kde přeřazení na druhý rychlostní stupeň znamenalo nevídaný komfort. A knížka Albánie – kráska se špatnou pověstí, kterou jsme teď s Mirkem Náplavou odevzdali do nakladatelství, tak vlastně neplánovaně zachycuje i bleskurychlý vývoj této „evropské divočiny“ směrem k Evropské unii (i když kdoví, co je větší divočina…).

 

Před sedmi lety jsme na Maledivách objevili dvě potopené lodě. Abychom se mohli vydat do severního teritoria, museli jsme získat speciální povolení k vyplutí, protože tam z cizinců nikdo nesměl. Místní vláda se obávala možných nájezdů potápěčů-lupičů, a proto jsme navíc měli přísný zákaz zveřejnit souřadnice našich nálezů. Ale opravdu, všechno se mění – nejprve se „naše“ vraky objevily na mapách a dnes už je nedaleko hotelový resort! Dokonalá kuchyně, špičkový komfort. Chcete něco navíc? Můžete se potápět u jedné z největších potopených lodí na Maledivách. A speciální povolení pro pohyb na severu? K smíchu, kdo by ho po vás proboha (tady spíš u Alláha) chtěl?

Když sleduji, jak se zvedají emoce při schvalování moderních staveb na území naší republiky, musím se chechtat. Drazí návštěvníci metropole, zvedněte hlavu! Tam, na Pražském hradě si pozorně prohlédněte věže svatého Víta! Neruší vás něco? Ano, všechny věže mají pěkný podobný tvar i charakter, ale co to tam je při pohledu z jihu!? Vrchol jedné z osmdesátimetrových věží je najednou úplně odlišný, bachratý, ta tam je gotická přímost! Pánové Kranner a Mocker, architekti, se při dostavbě na přelomu 19. a 20.století rozhodně nenechali spoutat dědictvím stavby ze 14.století. A ukažte mi teď někoho, kdo by kritizoval vzhled pražského panorama, kdo by řekl, že to ten chrám svatého Víta kazí?

Jsem moc zvědav, jak se například ve Zlíně nakonec rozhodnou. Krásné město je protkané unikáty z dob baťovské architektury spojené se zvučnými jmény jako třeba Karfík nebo Kotěra. A ve městě se najednou musí vyřešit, zda z celého Zlína udělat v podstatě muzeum tehdejšího urbanismu továrníka Bati (ve kterém se ale už dnes nedá moc dobře bydlet), anebo se umožní modernizace. Alespoň někde. Nové kongresové centrum od paní architektky Jiřičné v tomto smyslu velmi slušně zamíchalo emocemi ve Valašské metropoli…

Proměny tohoto typu může člověk zažít například tak, že se někam pravidelně vrací. A tak postupně sledujete změny. To ale trvá dlouho. Pokud chcete absolvovat cestu časem rychleji, zajděte si do Prahy, do výstavních síní Domu U kamenného zvonu. Zdeněk a Michal Thomovi tam teď vystavují dechberoucí fotografie s názvem Manang po třiceti letech. Když Zdeněk Thoma v roce 1979 sestupoval do této nepálské vesničky, bylo to veliké dobrodružství – jako jeden z prvních Čechů dokončoval Annapurna track a netušil, co jej čeká. Manang byl tehdy teprve dva týdny otevřený pro cizince. Dnes je putování kolem vrcholů Annapuren snad nejslavnější horskou trasou. Prý je tam v sezoně tak narváno, že lidé pochodují téměř neustále „ve štrůdlu“, samota poutníka se svým srdcem a horskými velikány vzala za své.

Někteří lidé v Manangu už  provozují vlastní turistické ubytovny, je sem zavedená elektřina a dokonce tu mají i poštu! Řekněte mi – je to špatně? Měli bychom raději všude kolem sebe skansen, nehybné muzeum? Já ne. Musíme se smířit s tím, že svět se prostě mění. Už mi nikdy nebude patnáct, už nikdy nedostanu první pusu a už nikdy nesbalím tu krásku z osmé bé, kterou jsem tehdy ani nedokázal oslovit. Vlaky jedou, a ty, které nám ujely, jsou nenávratně pryč. Prostě se to už stalo. Ale spousta krásných věcí se ještě může stát! Podstatné není zakonzervovat neškodnou, pěknou minulost. Zásadní je správně volit při rozhodování nad kroky současnosti. A nebát se. Kdo chce letět, musí nejdřív skočit.

K tomuto článku není zatím žádný komentář. Buďte první!