Horolezci a „horolezci“

23/8/2012  |  rubrika: Novinky  |  Vytisknout

Myslím, že už ze mě asi nikdy nebude opravdový horolezec, chlap, co na Prachově a na pískách prožil dětství. Tvor, který se v kolmých stěnách pohybuje přirozeněji než po chodníku a pokud mu hlava netřeští nadmořskou výškou, má pocit promarněného dne. Hory se mi ale moc líbí, rád chodím do kopce, rád se dívám z výšky a navíc mám moc rád zimu a polární kraje – takže logicky už docela dlouho pokukuji například po Mount McKinley (pro ty, co mají raději domorodé názvy Mount Denali), což je v podstatě nejvyšší kopec v blízkosti polárního kruhu. Je to kopec hodně vysoký (udává se 6.194 m.n..m), a pokud by ani toto nestačilo, mohu dodat, že Denali v jazyce indiánů znamená Velká hora a Rusové ji (podle wikipedie) nazývají stejně – Balšaja Gora. Dvakrát jsem se tam už chystal, ale dvakrát přišly nějaké komplikace silnější než já a cestu jsem musel zrušit. Loni i letos. Třeba to tak má být, třeba se ženu někam, kde bych si vylámal zuby (i když vždycky jsem se domlouval s kamarády zkušenými horolezci!). Třeba nade mnou můj andělíček strážníček pořád stíhá tu těžkou fušku s dobrým výsledkem pro nás oba, řekl jsem si, když i letos odletěli kamarádi beze mě.

Alespoň trošku si udělám radost, utěšoval jsem se, podívám se na Mont Blanc. Vím, že to není žádná zvláštní horolezecká hřivna, a že jsou i v Alpách krásnější výstupy. Ale mě zajímalo, jak vypadá cesta na ten kopec, nad kterým si kdekdo povyhrne obočí a jen tak utrousí: „Mont Blank? Co tam, čoveče, to je choďák…“ Už od začátku mě trošku popouzelo, že jsem snad nikdy nepotkal například potápěče, který by shazoval nějakou potápěčskou destinaci, ani nevím o motorkáři, který by takhle opovrhoval nějakým strojem anebo tratí. Tak co je na té „Bílé hoře“ tak kruciálního?
Dohodnul jsem se s kamarádem Pepou Šimůnkem zvaným Šimon, zkušeným lezcem, osmitisícovkovým veteránem (snad mi za toto označení nedá po tlamě) a on s nadhledem moudrého učitele kývnul, že proč ne, že se tam znovu vydá, tentokrát se mnou. „Nepůjdeme ale tu úplně turistickou cestu, jestli tam mám někudy s tebou jít, pak leda Tres Montes, tam je alespoň na co koukat a taky tam nepotkáš tolik lidí, kteří se pobláznili a bez jakékoli výbavy a zkušeností šlapou na skoro pětitisícový vrchol. Ti jsou nebezpeční nejenom sobě, ale taky všem lidem kolem.“ „Super“, říkal jsem si, „půjdeme zajímavější trasou a taky se podívám, jak to chodí mezi horolezci.“

Na vrchol jako první vystoupali 8. srpna 1786 Jacques Balmat a Michel Paccard. Bylo by pěkné, dostat se tam stejný den, jako takovou malou připomínku hrdinského a podle tehdejších místních horalů úplně zbytečného podniku. Okolnosti tomu chtěly, že jsme museli cestu o den posunout, ale i devátý srpen mi jako pomyslný pozdrav těm hrdinům z osmnáctého století připadal důstojný.

Konečně je to tu. Pár aklimatizačních dnů za námi, sedáme do lanovky a jedeme na stanici Aiguille du Midi do výšky 3842 m.n.m. Na špičku Alp nám tedy zbývá necelých tisíc výškových metrů, okořeněných tím, že půjdeme ještě přes dvě dílčí hrany – Mont Blanc du Tacul a Mont Maudit. Z jedné z teras horní stanice lanovky se jde poměrně ostrým hřebínkem, „je to pěkný začátek krásné cesty,“ říkám si. Sestupujeme do chaty Cosmique, kam se bez maček asi jen tak někdo nedostane – „tady už tedy budou jenom alpinisti“, předpokládám atmosféru, jaká je třeba na potápěčských základnách. Ale jsem vedle. V pěkné boudě je celkem plno, a když se začíná nosit večeře, na kterou nám sympatická slečna rozděluje místa, začínají první „brusné okamžiky“: „Tady nebudeš sedět, tady budeme sedět my.“ Oznamuje mi jeden Švýcar. „Proč ne, přisedněte si, stůl je veliký, vlezeme se sem všichni.“ „Tady budeme sedět my, ty ne.“ Odpovídá mi ten překvapivý člověk a proti tomu mi sympatická servírka ukazuje na dvě místa u prvního stolu. Její okouzlující úsměv zcela mění moje myšlenky a pohostinné gesto je jednoznačné. „Príma, dostaneme jídlo jako jedni z prvních, to je fajn,“ těším se, pouštím z hlavy toho blba a jdeme i se Šimonem k vytýčeným místům. Beru stoličku a sedám si, můj zkušený parťák mechanicky požádá jiného chlapíka (s odznakem horského vůdce) aby si dal nohy dolů z jeho místa. „Proč?“ zvedne hlavu ten seladon, který i ve večerní zahřáté místnosti má na hlavě kulicha a sluneční brýle. „Abych si sem sednul.“ „Sedni si jinam.“ „Poslechni kámo, někam si sednout musím, nebudu jíst ve stoje. Ale pokud tě to nějak znervózňuje, můžu si najít místo jinde.“ „Nejsem nervózní.“ Dialog s pitomcem se málokdy vyvíjí kupředu a tento hovor kýženou zkušenost jen potvrzuje. Napadá mě něco o tom, že ten zimomřivý vůdce je asi zvyklý pohybovat se světem jen podle sluchu (kdoví jestli za těmi brýlemi jsou vidoucí oči?:-)) a pokud k odezvám okolí přistupuje stejně konstruktivně jako teď, bude zábava sledovat ho cestou nahoru. Na druhém konci stolu nám ale jiní pánové rovnou nabízejí místo a večer už dál plyne bez incidentů a příjemně.

Po jídle se jdu na terasu ještě pokochat tím nádherným výhledem na okolní hory, na Chamonix pod námi a na to, jak rychle plynoucí mraky přebírají náš výhled každou chvíli na jinou výseč té nevýslovné krásy. Kolem deváté jdeme do hajan, v jednu se vstává, není důvod natahovat večer. Spím jako dudek, po čtyřech hodinách snů spolu s ostatními jíme brzkou snídani. Bereme si věci a vyrážíme čirou nocí na cestu. Pod námi světla Chamonix, vepředu, někde ve tmě cíl a směrem k němu se line světélkující had čelovek těch, co vyrazili dřív. Vyrážíme pravidelným tempem, povídáme si a mám pocit, že není moc příjemnějších variant toho, jak trávit srpnovou noc. Jak se od chaty začíná zvedat první ostřejší svah směrem na Tacul, onen světélkující had se spojuje a vytváří „traffic jam“, rychlost je řízena tím nejpomalejším článkem. Když se udělá mezera, předejdeme několik pochodujících, až to ale po chvíli vypadá, že už budeme muset definitivně zpomalit. Za sebou se pomalu kolíbá snad deset chlapíků a hnát se před ně na tomto místě by ohrožovalo všechny kolem. Frekvence střídání našich nohou tedy klesá a alespoň si můžeme dál povídat. Najednou se vedle nás utvoří další mini-had, kde se asi pět kluků vydává nad ostatní. Proč ne, jen si budu dávat pozor, aby mě nikdo z vás, chlapci, nesmetl, pokud by snad ztratil rovnováhu. Strmina to je tady, takže snad víte, co umíte. Když jsou na naší úrovni, ten první suše vrazí do Šimona loktem a snaží se vecpat mezi něj a skupinku, která nás brzdí. „Zbláznil ses?“ zvedá můj parťák hlas a chvilku si myslím, že se nakonec tady ve třech a půl tisíci metrech popereme. „No to je dobrý, tam v cíli se něco boduje? Čekají tam holky v bazénu na první pány hor?“ neubráním se své ironii, a když ten vykuk vepředu vidí, že Pepa má na bundě taky odznak mezinárodní asociace horských vůdců, zklidňuje se, zamumlá omluvu a stoupá dál podél našeho štrůdlu. „Co blbne, vždyť ti kluci se za chvilku unaví a zase bude prostor, jak je předejít, ne?“ nedává mi to a s vykulenýma očima sleduji, jak se ti závodníci začínají silově zapojovat do řady kluků navázaných k sobě, až škobrtají o jejich lano. To vypadá celkem nebezpečně a všichni kolem se chytáme pevněji, protože z tohoto lanového uzlu může brzy někdo vypadnout. Nerad bych za jeho pitomost platil vlastním zdravím. Nakonec se to všechno obejde jen několika ostřejšími výměnami slov a já si vybavuji, co si o sobě myslí „závodníci“ na české D1. Něco podobného se asi odehrává v prázdné makovici těch blbů, co na českých dálnicích ohrožují ostatní řidiče. V duchu vidím vykulenou tvář jednoho z nich, jak si ji pamatuji z televizních novin, když se ke svému neskonalému překvapení dověděl, že byl soudem shledán vinným. „Jo kluci, obávám se, že žádný alpský svah si na podmínečné tresty nehraje. Tady to je rovnou a natvrdo. Bacha na testosteron, dokáže být sviňa“. Za pár minut už je štrůdl zase roztrhaný, místa kolem stopy je víc, a tak opět nasazujeme naše tempo a jdeme si dál nerušeni zmatkem okolo. „Moudří kráčejí vyrovnaným krokem a blázni kolem nich tančí dobové tance!“ cituji Franze Kafku a začínám poprvé doopravdy přemýšlet o tom, jestli máme během naší cesty smůlu na nečekaně vysokou koncentraci magorů, anebo jestli to tak na horách dnes doopravdy nechodí. Vždycky jsem si myslel, že hory jsou hlavně o míru v sobě, ale to je třeba jen romantická iluze?
Od dalších úvah mě odtrhává prostá realita. Došli jsme k asi sedmdesátimetrovému prudkému úseku, který se leze s lanem. Terén je celkem snadný, led pevně drží a fixní lana pomáhají k jistotě, ale jenom ta fronta, moment, co fronta, zácpa, kdyby tu nebyla tak velká! Shora se sype ledová tříšť, jak se mačky vytrhávají z ledu a občas kolem prosviští slušná kra. Když se jedna roztříští o moji přilbu, zamýšlím se nad životností těch „pěšáků“, co jdou jen v čepičce. Při invazi v Normandii to prý bylo jen několik minut. „Rychle pryč,“ hřmí Šimon „dokud padají kousky ledu, je to celkem jedno, ale tady by taky brzo mohl prosvištět nějaký člověk a mně se dneska zrovna nechce nikoho zachraňovat.“

Podobné myšlenky měl i ten Švýcar, který včera tak bezpečně věděl, kdo bude sedět u našeho stolu, protože s lanem rychle vylezl nahoru, aby svoje kolegy mohl zajistit. Ale nějak si neuvědomil, že druhý konec lana se mu sesunul do trhliny pod námi, a když nikoho nenapadlo se o něj starat, je už teď zaháknuté o deset metrů níž. Jak se začíná rozednívat, vidím, jak shora smutně pomrkávají jeho očka, ze kterých vymizela jiskra včerejší neochvějné jistoty. Pořád se mu nechce lézt to celé zpátky a z jeho kolegů se k akci nikdo nemá. „Počkej, já tam slezu“ zakroutí hlavou můj kolega a už leze dolů. Lano vymotá a jako kočka se vrací ke mně. „Půjdeme úplně zprava, tam teď ještě nikdo není, na fixy se vykašleme, pokud tam bude tlačenice, já to vylezu a budu tě jistit.“ Vím o sobě moc dobře, že jsem horolezecké embryo, a tak poslušně přikyvuji a plním svůj úkol podle zadání. Na polárních výpravách i při potápění platí, že pokud něco neumím, to nejlepší, co mohu udělat, je, že se nebudu cpát s přehnanou aktivitou kupředu, ale poslechnu, co mi říkají zkušenější. Koukáním na jejich prsty se naučím nejvíc.

Stačilo snad dvacet minut a jsme nahoře nad stěnou. Balíme lano a šlapeme dál, druhá hora Mont Maudit oddělila další třetinu, kterou jsme zdolali a před námi je už „jen“ poslední „sjezdovka“, kterou si musíme vyšlápnout až na poslední vrchol. Je dlouhá. Fakt je delší, než jsem si dole myslel. Jakkoli se od začátku šlapalo krásně, teď mi mechanické stoupání žádnou velkou radost nepřináší. Možná jsem si měl dopřát ještě jeden aklimatizační den navíc. Ale konečně jsme už překonali předposlední úvrať a pár výškových metrů nad námi je vypouklá hrana vrcholového hřebene. Ještě pár kroků a vstupujeme na špičku Evropské unie. To je příhodné, napadá mě, prostředí krásné, cíle oduševnělé, ale partička blbů dokáže pokazit cokoli. Nevím, jestli by s tímto mým aforismem souhlasili v Evropském parlamentu anebo alespoň tady cestou nahoru, ale spíš se sebekriticky přikláním k tomu, že bezmála pět tisíc výškových metrů mi ubralo na zábavnosti. Podáváme si s mým kamarádem ruce, na žádné objímání to není, nebudeme si tady přece hrát na naplnění velké expedice. Ale místo je to nádherné. Počasí je k nám velkorysé a teď, v osm patnáct, po šesti hodinách cesty, jsme na vršku skoro sami. To v alpských podmínkách znamená, že je nás tu na celkem rozlehlém plácku snad deset. Každý má dost místa sám pro sebe. Jeden si zapálil cigaretu, jiný čůrá. Rychle zaplaším vznosné myšlenky o tom, že by to mohlo být chápáno jako zneuctění krásné hory. Co já o tom můžu vědět? Romantické kecy o přátelství, hrdosti, skutečných hodnotách a pevném srdci patří evidentně do hospody, ale ne do ranního větru. Bolí mě hlava, asi to fakt chtělo ještě jeden přípravný den, a tak po půlhodince natáčení začínáme sestup. Každý metr dolů mi dělá líp.

Výstup na Mont Blanc, to je krásný zážitek, stejně, jako je krásné vystoupat na jakoukoli horu, kterou si z nějakého důvodu oblíbíme, kterou máme rádi, a kterou chceme poznat. Tak mi to připadá a tak to vnímám já. Ale překvapilo mě, že se na špičky kopců vydávají i lidé (dokonce profesionálové), kteří si evidentně potřebují něco dokázat, a pro které je hora sama o sobě a bezpečí lidí kolem úplně nepodstatné. To je něco, co jsem ve „svých“ oborech, kde jsem doma, jako je potápění, motorky a koneckonců i filmařina, ještě nezažil. V „mém“ světě lidé nějak automaticky akceptují, že každý to má rád po svém, každý umí něco líp a něco hůř. Dělej to nejlíp, jak umíš, a budeme spokojení všichni! Hory jsou krásné, ale pokud bych se měl při každé cestě potkávat s takovou „elitou“, asi zůstanu v nižších nadmořských výškách. Jaké zkušenosti máte vy? Je někdo z vás horolezec? Měl jsem jenom podivnou smůlu na patologické okolochodce, anebo je to tak běžné?

 


facebook