Do světa!

27/10/2012  |  rubrika: Novinky  |  Vytisknout

S dovolením začnu trošku školometsky, jako starej dědek: když jsem byl malý kluk, bylo všude daleko, a za svůj nejodvážnější sen jsem považoval to, když jsem nahlas doma vyslovil, že bych chtěl vidět Benátky, což je prý město, kde místo ulic, mají řeky a místo aut tam údajně jezdí na lodích! Maminka mě pohladila po vlasech a řekla mi, ať to raději nikde moc nevyprávím. Iny byla doba tuhého komunismu a naše komunistická třídní by si to mohla vyložit jako sémě emigrace, o kterém je třeba informovat její politické vůdčíky.

Teď už to vidím opačně. Kdybych se nějakou neuvěřitelnou souhrou bizarních náhod stal třeba na týden ministrem školství, přikázal bych, že každý, kdo chce dostat vysokoškolský diplom, musí strávit alespoň měsíc na jiném kontinentě. Žít mezi deseti procenty nejbohatších lidí na světě (opravdu, i když jste třeba na jízdenku do vlaku nebo autobusu museli šetřit, i tak patříte mezi 10 % nejbohatších z populace homo sapiens – vzpomeňte na Bangladéš, africké kmeny…) nám bere optiku vidět svět v trošku reálném kontextu. Jasně, že je pořád na co nadávat, taky až do skonání světa bude, ale taky se najdou věci, které stojí za to pochválit.

Jednou jsem uváděl na Moravě akci, a bylo to zrovna den po mém návratu z Indonésie. Vzal jsem si s sebou noviny a četl jejich titulky – v Indonésii včera byly krvavé nepokoje v oblasti Banda Aceh, na Sumatře kruté sesuvy půdy, které zničily kus celé vesnice, zřítilo se letadlo místních aerolinek, všichni mrtví, o politických skandálech ani nemluvím. Využil toho jeden místní politik, aby si vzal slovo a prohlásil, že se u nás přece dějí fatální věci, že to nejde srovnávat, a že on osobně se cítí velmi zneklidněn. Inu, byl v opozici a chtěl zviditelnit svůj strach o chod věcí veřejných. Proč ne, ale srovnávejme srovnatelné, říkal jsem si tehdy… Naše republika má „problém“ vyprodukovat za jeden den cokoli, co by vůbec naplnilo nekonečné zpravodajské relace, aby u nich člověk neusnul nudou! (pravda, na začátku nás obvykle naštve nějaký politik, takže by se špatně usínalo, ale to ostatní….) Do hlavního televizního vysílání se dostanou i zprávy o autonehodě, o nějaké krádeži na ulici – dovedete si představit, že by toto bylo třeba jenom v lokálním zpravodajství z New Yorku nebo z Dillí? Jsou to města s větším počtem obyvatel, než má celá naše země, ale zločinnost je tam úplně jiná. I každodenní boj o život má úplně jinou podobu, než (bezpochyby) těžké přežívání našich bezdomovců. Takže diplom jen těm, co viděli alespoň kousek světa. To říkám já, coby ministr školství.

Naštěstí se tím spousta lidí tak nějak přirozeně, intuitivně řídí. Když jsem někdy kolem roku 2002 dosáhl situace, že jsem při natáčení seriálu Neznámá Země mohl otevřít atlas světa a v podstatě neomezeně plánovat natáčení kdekoli, myslel jsem si, že jsem vstoupil do ráje na Zemi. Dnes to může udělat – a zaplaťpánbu také dělá – skoro každý, kdo chce. Přivedla mě k tomu myšlenka, když jsem viděl jednoho svého akademického kolegu, (ano, na stará kolena jsem začal studovat!) jak nad otevřeným atlasem dumá, kam poletí na výměnný studijní pobyt. Ještě po Evropě? Anebo někam jinam? Dál..? A jiný spolužák mi zase na moji zvědavost odpověděl, že nikam, nepojede, protože se mu nechce. Himllaudón, je tady mraky organizací, které nejen že to umožňují, ale dokonce k tomu pomáhají sehnat peníze, kontakty – a ono se nechce! No jo, dědek ve mně se zase ozval. Vždyť je to naprosto legitimní, každý si může strávit celý život tam, kde si vybere, nemám právo do toho nikomu kecat! Ale můžu alespoň popisovat, jak je to krásné někam odjet.

Nedávno jsem dělal rozhovor pro bulletin mé alma mater, brněnské Masarykovy univerzity. Přišel i fotograf Martin Kopáček, ze kterého jen tak mezi řečí vypadlo, že byl několik měsíců Malém Tibetu, v Ladakhu. „Jak ses tam chlape dostal?“ nedalo mi to. „Jednoduše, poseděl jsem s kamarádkou u svařeného vína asi o jednu skleničku déle, než by bylo rozumné,“ zasmál se ten dobrý muž s fotoaparátem a vypadalo to, že skončil. Na mé další vybídnutí mi popsal, že jeho kamarádka pracuje jako dobrovolnice u sdružení Suria a potřebovala dalšího pomocníka v Himálajích. Někoho, kdo by tam pomohl vést školu a učit malé děti základy matematiky. Opravdu stačilo plácnout si nad další sklenkou svařáku a pak už rozhodovala „jen“ vůle a rozhodnost. Martin se sbalil, podepsal kýžené papíry a vyrazil. Do vesnice Kargyak se dá dostat jen pochodem přes ledovou pláň zamrzlé řeky Chadar – dobrodružství začalo ještě dřív, než dorazil do cíle!

Už před dvěma měsíci jsem na těchto stránkách psal o unikátním projektu pražské zoo, kdy se díky jejich odvaze a souhře dostávají zpět do mongolské stepi koně převalského. Na celém tom dobrodružství se podílí i Česká rozvojová agentura – a v jejích barvách v Mongolsku ještě teď pracuje Tereza Weiszová. Přihlásila se jako dobrovolník. Jasně, nezbohatne, ale zase ušetří za náklady na cestu. Jasně, nadře se, ale získané zkušenosti jsou k nezaplacení.

A do třetice bych rád zmínil nádherný příběh sokolníka Honzy Višinského. Sokolník, který si na internetu našel stránky www.zazijtekanadu.cz. Jednoduše se přihlásil, vyplnil, co bylo třeba a prostě odjel do Kanady. S první pracovní příležitostí mu pomohli lidé ze zmiňovaného projektu a pak už se dál nechal vést „cestou svého života“. A jeho vášeň, láska k dravcům jej neomylně vedla, nekecám. Představte si, že ten chlap teď pracuje v Kanadě jako ochránce borůvkových polí – a není to žádný policajt s pendrekem za pasem, ale sokolník. Jeho strážci jsou jeho dravci.

Koneckonců nezapomínejme, že Student Agency je pořád největší česká agentura, která se podobnými výjezdy do zahraničí zabývá. Třeba Vaše dnešní cesta původně vypadala, že skončí na nádraží, ale přitom za pár týdnů dorazíte na letiště a odtud dál do „šííííréééého světa“! Všechno jde, když se chce. A v tom slovese je skrytý recept. Pokud člověk doopravdy chce, pak stačí otevřít atlas světa a rozhodnout se. Cesty a způsoby existují.

Každého ze zmiňovaných lidí najdete na facebooku, takže pokud taky chcete někam do světa a pořád nevíte jak, sedněte za počítač! Já tam takhle našel parťáky na polární výlet, proč byste tam vy nemohli najít uskutečnění jakéhokoli cestovatelského snu? A až těm lidem budete psát, klidně se odvolejte na mě, oni mi to odpustí.☺

P.S.: A vy, kteří nejraději zůstanete doma, buďte v pohodě. Nikdo vás k tomu nemůže nutit a ze mě ministr školství nikdy naštěstí nebude!

 


facebook