Česká republika jako velmoc!

27/12/2011  |  rubrika: Novinky  |  Vytisknout

O tom, jak se ČR stane jednou z nejbohatších zemí světa
Tenkrát Českou republiku navštívila Jane Goodallová. Světově proslulá zooložka, co strávila půl života v Africe studiem chování šimpanzů. Kromě jiného byla také jedním z prvních vědců, kteří dokázali, že nejen člověk, ale i zvířata umí využít nástroje, aby si pomohli dosáhnout svého.
Končila tisková konference, novináři se už rozcházeli, když se ozvalo zvolání okouzlující paní Jane: „Nemáte někdo žízeň? Pořadatelé mi sem nachystali už otevřenou láhev minerálky a já jsem se z ní ani nenapila! Pokud to tady necháme jen tak stát, určitě se to vylije!“ Několik lidí se nechápavě pousmálo – to je toho, vylije se jedna minerálka. A pár se sešlo u předního stolku a společně láhev vypili. Byl jsem mezi nimi. Spíš jako projev úcty k paní Goodall jsem chtěl vypít alespoň dva loky, i když jsem neměl žízeň. Přemýšlel jsem tehdy, zda to byl celkem chytrý tah, jak se před novináři na závěr ukázat, anebo jestli jí skutečně šlo o to, aby se tři deci pitné vody nevylily do odpadu. Byli jsme v Karlových Varech na festivalu Tourfilm, všude kolem tekly léčivé prameny, celou promenádu dokonce lemuje řeka. O co tady proboha jde? Jedna minerálka, to je toho…
Na tuto historku jsem si vzpomněl těsně před Vánoci, když jsem s Miroslavem Donutilem a kameramanem Tomášem Schäfferem natáčel v Keni jeden díl televizního cyklu Na cestě. Ve městečku jménem Ukunda mají vlastní vodovodní rozvod jenom ti nejbohatší. Vodovody také vedou do luxusních hotelů na pobřeží Indického oceánu podél celé Diani beach. Ale místní obyvatelé, kteří mnohdy nejsou ani tak bohatí, aby vůbec vlastnili nějakou bankovku, ti si musí vodu obstarávat jinak. Dokonce tak vznikl celý systém řemesel!
Sledujte, jak je to propracované a jak to má vlastní hierarchii! Vznikl obor, který bychom česky mohli přejmenovat jako „vodaři“. Chlapíci s pevně prokreslenými svaly tlačí podivnou kárku. Není nijak zvlášť veliká, řekněme, že šířku má osmdesát centimetrů a délku snad metr pade. Je to přesně stlučené z prken tak, aby se vedle sebe natěsno vešlo deset dvacetilitrových barelů. Pochopili jste přesně, tito pánové jezdí od domu k domu a nabízejí vodu. Na kolech od své kárky mají přidělané speciální charakteristické štěrchátko, takže už z dálky poznáte, že se k vám blíží „vodař“! Hospodyně vycházejí před hliněný domek, v ruce mají připravených padesát šilinků (asi deset korun) a mávají na chlapíka s kárkou, který jim pak těžký barel přinese až do domečku. Nuzná existence, řekli byste si. Mýlíte se. I tito pánové mají svoje podřízené i oni občas zažívají panský klid. Vždy když potřebují znovu naplnit svoje barely, přijedou k některému z několika hydrantů, které jsou v Ukundě klidně rovnou u silnice. A u hydrantu postávají malí kluci – čekají na svůj kšeft. Když jsem je pozoroval, připadal jsem si, jako kdybych viděl štábní kulturu v autosalonu. „Vodař“ přijel s vozíkem k hydrantu, pokynul na kluka, který už věděl, že bude mít práci. Stačila výměna dvou slov, „pán“ odchází do stínu pod nedaleký strom, kde si chvíli povídá s chlapama z okolních obchůdků. A klučina zatím plní jeden barel za druhým, v mezičase otře holou rukou bláto ze štěrchátka, očistí špinavá kola – zkrátka nabízí „servis navíc“, aby si budoval vlastní klientelu. Když je naplněno, přijde si pro svého zákazníka a ten mu za odvedenou práci dá část ze svého výdělku. Za jeden pracovní den se někteří vodaři stihnou otočit i dvakrát. Když si spočítáte, že za jeden vozík mohou vydělat až pět set šilinků, ti nejpracovitější si přijdou i na dvě stě korun za den! To na zdejší poměry není špatný příjem. A to nemluvím o tom, že na Africké poměry toto představuje neuvěřitelně komfortní dostupnost vody!
Stačí popojet jen pár stovek kilometrů do vnitrozemí a už se setkáte s ženami, které dvakrát denně šlapou osm kilometrů k jedinému vodnímu zdroji, aby nabraly kýbl špinavé načervenalé břečky, kterou pak zas těch osm kilometrů nesou na hlavě zpět domů. Z této vody se vaří, v této vodě se pere a samozřejmě, že tato voda se také pije. Ale to už jste určitě slyšeli mockrát, není důvod to opakovat.
Řeknete si, proč se tedy lidé nepřestěhují blíž k vodnímu zdroji? Souhlasím, to je otázka, která má hlavu i patu. V Zambii jsme pluli po legendární řece Zambezi a natáčeli hrochy, slony – a lidi, kteří podél břehů žili v divočině. Támhle přišel chlapeček k vodě, nejdřív zašťáral klackem, jestli u břehu není krokodýl a pak si spokojeně nabral vodu a pil. Nemluvím o tom, zda byla voda čistá nebo ne, přemýšlet o jejím chuťovém a barevném působení, to je přepych, který si mohou dovolit je někteří. Hlavní je, že vody je k dispozici kolik jen chcete. A nejen pro lidi – i pro zvířata, které do ní kálí a močí, ale i pro moskyty, kteří pak každý večer v nemilosrdných hejnech rozdávají štípance a nákazu malárie. Něco za něco. Chceš vodu, akceptuj riziko chorob…
Paní Goodallová mě naučila, abych si vody všímal. Nestal se ze mě nějaký ekoterorista, který by sledoval každou kapku, co se kde zbytečně proleje. To ne. Ale jen sleduji, že v souvislosti s vodou není nikdy nic úplně jednouché. Řekneme si, že přece v místech, kde není malárie, už bude všechno v pohodě. Třeba v polárních oblastech – pokud šlapu po sněhu anebo ledu, mám kolem sebe vody spoustu. Ano, to je pravda. Navíc v Antarktidě anebo Grónsku, pokud šlapete po ledovci, máte pod nohama i několik kilometrů silnou vrstvu nejkvalitnější vody na světě, zmrzla možná už před třiceti tisíci lety (to je kvalitní led do whisky, že?)! Problém ale pro změnu spočívá v tom, že potřebujete palivo a vařič, abyste si vodu rozpustili. To, co dostanete do úst a rozpustíte vlastním teplem, je tak malý objem, že byste umřeli žízní. Umřeli byste žízní na největší zásobárně pitné vody na světě! To je paradox… Pokud mi nevěříte, schválně to někdy zkuste – když budete v zimě lyžovat, zařekněte se, že dopoledne budete pít jen to, co si rozpustíte na jazyku. Kromě toho, že se s téměř stoprocentní jistotou nachladíte, mohu vám garantovat, že si začnete dehydrovat organismus. Takže mi to vlastně raději věřte..:-)
Legendární cestovatel a spisovatel Vladimír Plešinger, je profesí hydrogeolog. Světově uznávaný hydrogeolog. Pracuje pro Společnost národů a další významné organizace, hledal vodní prameny v Africe i v Jižní Americe. Měl jsem tu čest si s ním povídat o tom, jaké to je, když člověk uvidí, že jeho práce najednou umožní místním lidem spokojeně žít. Když člověk vidí, jak se z pustiny stává zabydlené údolí. Stačí jen najít pramen.
Nedalo mi to, abych se také nezeptal, jak je na tom z dlouhodobého hlediska naše republika. Jaké máme zásoby vody? „Co se týká naší země, jsme tak výhodně umístěni, že by pod povrchem měla být ještě obrovská zásobárna pitné vody.“ To mě uklidnilo. Tolikrát hořekujeme, že nemáme moře, kam bychom se mohli jezdit koupat, a přitom máme moře pod nohama, moře, které můžeme pít! Jsme vodní velmoc! Zpočátku jsem byl nadšený. Pak jsem začal přemýšlet. Už dlouho se otevřeně mluví o tom, že nejprve se v lidských dějinách vedly války o území. V současnosti se vedou války o palivo, o ropu. A v nedaleké budoucnosti se povedou války o vodu. Na naší planetě bude žít tolik lidí, že voda bude tou nejcennější tekutinou. Tím pádem se nabízí otázka, jestli se staneme jednou z nejbohatších zemí na světě, jako jsou dnes třeba země Perského zálivu díky ropě. To by nebylo špatné. Ale také se může stát, že se o naše území povedou války – podobně jako v Iráku. A kdo si to pak bude v našem státě rozdávat, Rusové proti Američanům? Budou u nás válčit i Číňani? Raději na to nemyslet. Přestávám sýčkovat, ono to nakonec nějak dopadne a koneckonců ať už by si naše území (nedejbože!) podmanil kdokoli, podstatné je, že my bychom pořád měli co pít. Ať už bychom jako nucený úřední jazyk měli čínštinu, ruštinu anebo angličtinu.
A tak si dovoluji popřát klidný rok 2012 se zvědavým očekáváním, zda se vyplní všechna ta Mayská proroctví a pomatená sýčkování – jako bylo před chvilkou to moje. Také si Vám dovoluji popřát schopnost radovat se i z takových „banalit“, jako je dostatek pitné vody. A na závěr Vám přeji víc té dobré, sladké, nenakažené, čisté vody, než kolik kdy budete potřebovat. Ať už v tekuté podobě, anebo ve formě té správné kostky ledu ve skleničce se sladkým likérem (pro dámy) anebo s chutnou whisky (pro pány)! Na zdraví!

 


facebook